Já už jako opravdu malý kluk byl zamilovaný do Jeepa a do motocyklu Indián. U Indána to bylo snad pro ty třásně na sedle, ale u Jeepa, to fakt nevím, to byla láska na první pohled. To je jako, kdybyste se zeptal po uši zamilovaného chlapa co na té ženské vidí – prostě všecko!
S jeepem jsem měl možnost se pravidelně vídat na rohu Pařížské. Parkuje tam dodnes a před třemi lety jsem měl dokonce možnost se s jeho majitelem, starým bezvadným pánem setkat a popovídat si o společné lásce.
Bratranec mého táty, můj jeepový guru, v době kdy mi bylo kolem deseti let, měl jednoho Jeepa pracovního, s ním postavil chatu a Jeep to bohužel nepřežil. Druhého měl udělaného do hvězd a s padesátkou browningem, což samo o sobě byla před osmašedesátým rokem dost kuriozita.
Když přišel rok osmašedesát, můj strejda jel s Jeepem na sraz jeepařů na Šumavu. O tom, že musím jet s ním nebylo pochyb. Táta tomu přál, máma šílela, bylo mi jedenáct! No to víte, že jsem jel. Strejda pár kilometrů před místem srazu zastavil, podíval se na mě a zavelel :“Tak za kulomet“. Byl to ten můj strejda fakt frajer a já jsem, při vjezdu do campu, poznal ten pocit, co znamená být hrdinou dne.
No a jak ten život jde nahoru a dolu, tak ten můj strejda, ač věděl jak toho jeho Jeepa miluji, mi nic neřekl a vyměnil ho za Saaba.
A plynul čas, roky, desítky let a já najednou v novinách narazil na inzerát: prodám Jeep Willys. Cena byla příznivá a mě ani nevadilo, že ta čelní maska je trochu jiná, než měl strýcův jeep. Prostě to byl Willys a hotovo. Druhý den jsem ho už valil domu a bylo mi úplně jedno, že jedu jaksi bez espézetky.
Nastala kompletní renovace u které, jak s překvapením zjistí každý, cena několikanásobně překročí cenu nákupu. A tak jsem měl konečně svého Jeepa, auto, které mě jako trempa tělem a duší musí dovézt všude, kam se dá.
Prvá myšlenka, že uniformu a bílou hvězdu na kapotě nepotřebuji, vzala za své tak rychle, že jsem se nestačil divit. A nastalo studium, nakupování a makání na dokonalém dobovém válečném Jeepu a řidiči.
Díky Jeepu jsem poznal spoustu nových kamarádů, dostal se do míst do kterých bych jinak nikdy nezamířil, takže závěrem asi jen poděkování autu, které snad ani není auto, ale pro nás všechny jeepaře je to životní postoj.
zpracoval: g.M.