Když mě Fery Polívka oslovil a nabídl mi tu čest jít v Plzni v čele přehlídky existovala jen jediná odpověď: „Díky za důvěru, můžeš se spolehnout!“. A hned v tu chvíli se mi začaly honit hlavou myšlenky, zda to neudělá zlou krev mezi ostatními kluby, zda si tu čest nezaslouží spíše někdo jiný a spousta dalších otázek. Ale to už jsem řekl své „ano“ a naskočil na pověstného tygra, který se již řítil nástrahami života, a ze kterého seskočit obnášelo reálné nebezpečí nechat se sežrat!
Očekávat, že vám někdo poradí co a jak, je nesmysl. Takový, co se navlékne do generálské uniformy, dotáhne opasek a stoupne si před konvoj zhruba dvou stovek amerických vojenských vozidel, tak na toho se shání dost blbě telefonní číslo! A spoléhat, že to „nějak dopadne“, to by mohl udělat jen nezodpovědný blázen.
A tak začnete hledat na internetu záznamy z přehlídek a musíte se prokousat kilometry filmového pásu, abyste uviděli spoustu materiálu, kde se ale bohužel hlavní hrdina přehlídky veze převážně v autě. Generálů, kteří pochodují v čele svých chlapů, tak těch je jako šafránu. Ale jsou. Tyto záznamy jsou ale úplně o něčem jiném. Přehlídka má v sobě dynamiku a ve srovnání se záznamy, kdy se dotyčný generál nechává vozit, pochodující generál je „ten jejich“, ten co patří jim, co jde prostě s nimi!
Svých ranních osm kiláků běhání jsem proto vyměnil za pochodování a počítání. Rytmus chůze získáte jen když si to poctivě oddupete. Klatovská třída je dlouhá. V čele přehlídky nekonečná.
Před vyražením vpřed jsme si s empíky, co pochodovali po mých bocích, probrali a ujasnili vše, co se ujasnit dalo a světe div se, na všech našich fotkách jdeme vždy všichni správnou nohou. Klatovská naštěstí nemá nástrahy vystouplých kanálů a podobně. Zrádné byly jen vlající prapory při vzdávání pocty veteránům ze Spojených států! Od vlajkonošů je potřeba držet uctivý odstup, jinak vám při fouknutí větru vlajky pleskají o helmu.
A jaké že jsou pocity když jdete v čele přehlídky?
První třetinu cesty vám teče hrůzou pot po zádech. To, abyste něco neposrali. Přehlídku připravovala spousta lidí, kterým jejich práci nesmíte zkazit. Ani na okamžik nesmíte zapomínat, že jste jen malým kolečkem velkého soukolí! To vaše kolečko je ale kurevsky všem na očích!
Druhou třetinu vymýšlíte co by se dalo zlepšit a poslední třetina je naprostá euforie a adrenalin na plný plyn.
A nejlepší na konec, skvělá odměna za tříhodinový sevřený zadek.
Když jsme vzdávali poctu americkým veteránům, kteří jeli v jeepech kolem nás, tak na mě jeden veterán plný překvapení a nadšení křikl: “Ou, Georg Patton, Ou Ou OU!“ Ten chlap měl jiskru v očích snad stejnou jako tenkrát před lety.
Je to prostě úžasný pocit, když vám tleská sto tisíc lidí na chodnících. Přeji ten zážitek každému, kdo tuto výzvu přijme a povede přehlídku v dalších letech. A když se vám to povede, nezapomínejte na Ivana Hlinku, ten když naši hokejisté vyhráli říkával:“ Hlavně se z toho kluci neposerte!“
Ameriko, díky!
g.M.