After Action Report No 2. Normandie 2017

1.6.2017 – 5.6.2017

 

   Boba Balcara, skvělého historika, spisovatele a bývalého československého reprezentanta v maratónu není lidem z naší branže nutno představovat. Bob, jak jistě víte, mapuje již dlouhá léta historii osvobození jednotlivých měst našeho západního pohraničí vojsky US Army. Jeho poslední dílo „Z Normandie přes Ardeny k nám“, na kterém v posledních pěti letech pracoval, je kniha, která nemá v přesnosti popisu událostí a pohybu jednotlivých amerických jednotek na našem území obdoby.

 

   A protože jsem chtěl Boba potěšit, vyrazili jsme s jedním výtiskem jeho nové knihy na bleskovou návštěvu Normandie.

 

   Ve čtvrtek 1.6. v šest hodin ráno jsme opouštěli Prahu a v šest večer jsme dorazili do zabukovaného  penzionu "Omaha" v Port-en-Bassin-Huppain. Městečko s malým přístavem leží zhruba uprostřed pobřeží, mezi americkými a britskými vyloďovacími plážemi Normandie. Po invazi zde vyúsťovalo strategicky důležité potrubí Pluto, kterým se dopravoval z Velké Británie benzín.
   Po příjezdu jsme si hodili bágly na pokoj, nasedli na kola, které jsme si vezli v autě a ještě večer jsme vyrazili na obhlídku městečka a přístavu. Na místní promenádě byly před nastávající oslavami zaparkované již dva jeepy a jeden Dodge Commander. Přestože nebylo nijak pozdě, městečko působilo velice ospalým dojmem. Po lehké večeři jsme padli do postelí a těch 1 300 km „v nohách“ se nám postaralo o velice rychlé usínání.

 

   V pátek hned po ránu jsme na kolech objeli okolí, navštívili nejbližší vesničky a vrhli se na bohatou snídani. Připravil nám jí francouzský  majitel penzionu a tak jsme strávili hodinku s ostatními hosty pensionu u společného stolu. Trochu nevěřili, co jsme již stihli. Po snídani jsme hodili kola opět do auta a vyrazili do Colleville-sur-Mer. Šli jsme nejprve uctít památku padlých na vojenský hřbitov, který se nachází mezi Saint-Laurent-sur-Mer a Colleville-sur-Mer.

   V době našeho příchodu tam právě probíhalo poděkování skupině amerických veteránů. Nezapomenutelný zážitek v životě! Zvonkohra hraje americkou hymnu a nás mrazí v zádech. Následuje proslov a vzdání pocty přítomným veteránům. Na závěr trubač zahrál Taps.

   Ze hřbitova vidíme přímo na vyloďovací pláž Omaha. Člověku se  vybavují všechny ty lodě a vyloďovací čluny plné vojáků a techniky, všechno to, co známe z filmů a fotografií. Řady křížů a mezi nimi i pro nás překvapivé množství pomníků s Davidovou hvězdou na hřbitově nad pláží nám připomínají kolik lidských životů porážka nacismu stála.

   Po hlubokém dojmu z návštěvy hřbitova jsme na kolech sjeli strží po úzké silničce na pláž Omaha.

   Tak jsme tady! Pláž podobná tolika jiným, co jsme za ta léta na toulkách po Francii navštívili a přesto naprosto odlišná. Je to tu navždy spojeno s těmi, co po pláži běželi vstříc nepřátelské palbě a svému osudu. Tak jen sedíme, díváme se na pláž a příliv k nám zvolna přibližuje oceán.

   Asi po hodině se vracíme cestou vzhůru zpět do Colleville–sur-Mer. Nahoru od moře je cesta dost strmá, tak si představuji ty tuny materiálu, co se po ní během vylodění musely přepravit.

   Přesouváme se do Vierville-sur-Mer a opět na kolech projíždíme celou přímořskou silnici kopírující pláž Omaha. Tady už se nadcházející předvečer oslav vylodění nedá přehlédnout. Jeepů všude přibývá. Jsou to většinou Francouzi, Belgičané a pár kluků z Anglie. Dělají tady tu správnou atmosféru.

   A tak jsme strávili první den na Omaze. Vzdálenosti a i pláže jsou zde větší, než by člověk čekal. Jeli jsme na kolech třeba na Pointe du Hoc, ale po skoro hodině jízdy, jsme se vrátili  k zaparkovanému autu. Měli jsme totiž za to, že bloudíme. Až druhý den jsme zjistili, že jsme byli teprve v půli cesty. Celý den foukal svěží vítr, sluníčko nenápadně pálilo a i v deset hodin večer bylo u oceánu krásně teplo.

 


   Další den, v sobotu, jsme vstávali až na snídani. Autem vyrážíme na Pointe du Hoc. Prohlídka pobořeného německého opevnění nám trvala skoro hodinu a pak jsme pokračovali směrem k pláži Utah. Auto jsme nechali u muzea na pláži a pokračovali na kolech po silnici podél pláže. Oběd jsme nahradili bagetou na lavičce na konci pláže Utah. Otáčíme se a šlapeme zpátky k autu.

   Autem pokračujeme do městečka Sainte-Mere-Eglise. Jedeme po úzkých silničkách, co chvíli potkáváme americkou druhoválečnou vojenskou techniku. Okolo nás je krásná příroda. Díky vlhkému vzduchu proudícímu od oceánu má všechno větší zrůst než v Čechách. Řepka, co je u nás do pasu, je tady až k bradě. Stromy a keře mezi jednotlivými políčky jsou naprosto neprostupné a kopřivy, ty jsou všude dvoumetrové.
   Přijíždíme do Sainte-Mere-Eglise. Je odpoledne a oslavy jsou právě v plném proudu. Na náměstí před kostelem vyhrává kapela. Kolem nás jezdí jeepy a dodge. Aut je tu spíše do desítek, určitě ne stovky. Po Češích ale nikde ani stopa.

   Je pozdní odpoledne a vracíme se plni zážitků zpět na naší základnu do Port-en-Bassin. Zítra je odjezd domů, a tak na dnešní večer máme nachystanou tu nejdůležitější povinnost, kvůli které tu jsme.

   Musíme „pokřtít“ vodou z Atlantiku na pláži Omaha novou, čerstvě vydanou knihu Boba Balcara „ Z Normandie přes Ardeny k nám“. V této knize je s nevšední pečlivostí zaznamenáno opravdu vše. Měla by být v každé rodině, aby připomínala co dlužíme US Army. Bobe, veliké díky!

   A tak nabíráme do americké druhoválečné polní lahve vodu z oceánu a na pláži Omaha mu jeho dílo pořádně promáčíme. Až dorazíme do Prahy, tak mu jí do Domažlic pošleme jako první exemplář, co si udělal výlet na vyloďovací pláže Utah a Omaha. Vše pečlivě fotíme, aby byl „důkazní“ materiál.

   Poslední posezení na pláži a jdeme balit na cestu domů. Uteklo to tu jako voda, ale rozhodně to stálo za to.

   V kufru vezeme písek z Utahu a Omahy pro naše přátele z klubu v New Jersey, pošlu jim ho v prosinci s novoročenkami.

 

   A závěrem pár řádek z dopisu Boba Balcara.

 

Dnes jsem se konečně dostal na poštu. Přiznám se, že bych býval moc nepospíchal, i kdyby bylo bývalo více času - podle oznámenky jsem usuzoval, že to je nějaký úřední dopis. O to větší je to bomba! 100% to je první naše kniha pokřtěná vodou z Omahy!
Teď bude patřit k našim největším relikviím a já se s ní budu všude u přátel chlubit! Díky za velkou radost a překvapení, které jste nám všem, kdo mají na vydání knihy zásluhu, připravil.

  B.B.

g.M.