Předehra sovětské invaze.

    V letech 1956 až 1961 začali Sověti na severu země budovat silniční infrastrukturu včetně strategického tunelu Salang. USA vyvažovaly jejich přítomnost v zemi a stavěly na jihu země Arghandábské přehrady a letiště v Kandaháru. Obrovský rozmach tehdy zažila univerzita v Kábulu. Svět zprostředkoval rozvoj technických a humanitních studií. Káhirská univerzita  al-Azhar se pak „zářně“ chopila pomoci při výuce islámu.

   Sovětský svaz byl ale vždy zvyklý objímat své přátele ocelovým sevřením a se sklony k žárlivosti. Po vyvolaných nepokojích na afghánsko pákistánských hranicích došlo mezi oběma státy k uzavření hranic. A Sověti již mohli „pomáhat“ bez konkurence. Následovaly dva roky hladu a nepokojů, které přivedly do měst množství mladých lidí z venkova, kteří společně se vzdělanou střední třídou požadovali změny. Země si sáhla na dno a v roce 1963 padla vláda. O rok později byla schválena další nová ústava.

    Roku 1965 vznikla jednotná, socialistická strana, která se vzápětí v r. 1966 rozštěpila. A hned si šli chlapci ostře po krku. Aby to neměli moc snadné, tak se proti nim začala tvořit dosud zde neznámá skupina prosazující očištění islámu a nastolení jeho přísné formy. Zrodili se islamisté! To, co jedni chtěli dosáhnout revolucí, druzí chtěli dosáhnout džihádem. Cíl byl jeden – uchopení moci ve státě. Následující desetiletí bylo ve znamení války Indie s Pákistánem, hladomorů v Afgánistánu a bojem prezidenta Daúda s islamisty. Zlomový rok pro Afgánistán nastal v r. 1974. Úspěšné zatýkání islamistických předáků v Kábulu a vytlačování jejich stoupenců do Pákistánu vrcholí. Prezident Daúd vítězí nad islamisty, ale potřebuje  se ještě vypořádat s levicí ve své vládě. Od Sovětského svazu získává sice pomoc při ovládnutí a modernizaci země, ale svoboda je ztracena. Sověti již považují Afgánistán za sféru svého vlivu.

   Červen 1974, to byl začátek války, která probíhá do současných dnů!

    Napětí v Afgánistánu neustává, ale spíše roste. V dubnu 1978 provede dřívější spojenec Daúda generál Abdulkádir vzdušný útok na prezidentský palác, při kterém je prezident Daúd společně s mnoha členy své rodiny zabit. Noví vůdci v čele s Tarakím založili Revoluční radu a socialističtí vládci jsou konečně u moci. A boj a intriky mezi nimi se mohou rozjet na plné kule! Zatýkání protivníků a jejich vyvražďování již nestojí nic v cestě. Tarakí po převzetí moci hned uvěznil své oponenty a 80% z nich pak nechal tajně povraždit. Poslední co ještě „scházelo“ bylo uzavření vazalské smlouvy se Sovětským svazem o vzájemném zajištění bezpečnosti a územní celistvosti obou zemí. Smlouva, ze které i dnes mrazí!

    A jak se tak afgánští soudruzi mezi sebou navzájem vraždí, objevuje se na scéně Američan, muž netradičních řešení. Pochází z východoevropské židovské rodiny, jeho rodiče jsou aristokraté, diplomaté z Pilsudského vlády. Je manžel Emilie, praneteře prezidenta Edvarda Beneše. Celý jeho život je spjat s prací pro rodinu Rockefellerů a netají se svojí vizí směřující k demontáží evropského socialismu. Je poradcem prezidenta Kennedyho a je znám svými nestandardními přístupy k řešení problémů. Přichází Zbignew Brzeziński. Jeho nápad: „dopřát Sovětům jejich vlastní Vietnam“ je brán zprvu jako naprosté šílenství. To se ale brzy změní!

Příští čtení bude o Sovětské invazi.