Jste spoluvlastníkem úspěšné práškové lakovny. Proč jste se vrhl do sbírání americké vojenské techniky z druhé světové války?
Zbraně a vojenská technika jsou snem mnoha kluků. Dodnes si pamatuji, že jsem jako desetiletý viděl v Plzni velký americký jeep – dnes už vím, že to byl Dodge WC51 – a říkal si, jak je krásný a že bych ho chtěl mít. Postupně jsem sledoval, že lidé takové jeepy mají, i když za komunistů nesměly být zelené a mít bílé americké hvězdy. Byly různě červené nebo bílé, aby s tím lidé mohli vůbec jezdit. Jakmile se doba uvolnila, pořídil jsem si prvního dodge s tím, že se občas projedu. Jenže jsem zjistil, že kolem těchto amerických aut z války se pohybuje skvělá parta lidí. Jezdili jsme na společné akce, ta komunita se mi zalíbila, a tím pádem jsem měl motivaci pořídit si další kousky. Motorku Harley-Davidson model WLA, lehké průzkumné vozidlo Ford M8 Greyhound... Ovšem vrcholem snažení asi každého fandy do vojenské techniky je samozřejmě tank.

   Založili jste Klub vojenské historie 16. obrněné divize US Army, jehož jste velitelem. Proč jste si vybrali právě tuto jednotku?
Protože má velký vztah k Československu. Jako první vstupovala do Plzně a v květnu 1945 se účastnila osvobození jihozápadních Čech. Byla zřízena až v roce 1943 a po vylodění v Evropě v únoru 1945 jela přes Francii a Německo rovnou sem. Celkem měla velmi málo mrtvých, přičemž jeden z vojáků padl zrovna u Plzně.

   Obrněné vozy a tanky téhle divize vjely do Plzně 6. května 1945. Tvrdí se však, že tato jednotka byla v Praze dřív než Rudá armáda...
Mistrovským tahem 23. průzkumné kavalerie 16. obrněné divize byla Mise Velichovky, i když úspěch této akce byl za komunistů popírán. 7. května 1945 byla v Remeši podepsána kapitulace německých ozbrojených sil, Němci ustupovali k demarkační linii a chtěli se dostat do zajetí Američanů. Aby získali čas, říkali, že nemají rádiové spojení a nedokážou předat kapitulaci polnímu maršálovi Ferdinandu Schörnerovi, veliteli armád Střed na území protektorátu. (Schörner, přezdívaný Krvavý Ferdinand, byl od dubna 1945 polním maršálem celého německého wehrmachtu, Hitler ho ve své závěti určil vrchním velitelem všech armád, pozn. red.)

    Američané věděli, že to není pravda, a rozhodli se k akci. Ještě večer 7. května vyrazilo z Plzně 35 mužů na pěti vozech Ford M8 Greyhound, třech jeepech a několika dalších vozidlech na území obsazené Němci. Doprovázel je německý zmocněnec plukovník Wilhelm Meyer-Detring, který měl kapitulaci Schörnerovi osobně doručit. Kolem půlnoci se objevili v Praze v Bartolomějské ulici na jednání s povstaleckým velitelstvím Bartoš. (To během Pražského povstání velelo z tamního podzemního krytu všem českým povstaleckým jednotkám na území Velké Prahy – vojenským velitelem byl generál Karel Kutlvašr, náčelníkem štábu pak podplukovník František Bürger-Bartoš. Odbojové skupiny na venkově v okolí Prahy byly zase podřízené povstaleckému velitelství Alex, pozn. red.)Američané v Praze zjišťovali, kde je maršál Schörner. A dostali informaci, že ve Velichovkách. Takže celá výprava pokračovala z Prahy ještě 130 kilometrů do východočeských lázní Velichovky, kde ráno 8. května úspěšně předala kapitulaci a dojednala podmínky, jak Němci budou skládat zbraně, aby nedocházelo k dalšímu krveprolití a bitkám... Z hlediska konce druhé světové války byla tato mise velice důležitá. (Schörner pak 8. května uprchl letadlem do Rakouska, kde byl po deseti dnech zadržen Američany a předán do SSSR. Tam byl uvězněn, v roce 1954 ho ale propustili a převezli do NDR, kde mu nabídli funkci generálního inspektora tamní lidové armády. Odmítl a vláda NDR mu v roce 1958 umožnila emigraci do západního Německa, kde byl ovšem za své činy během světové války zatčen a do roku 1963 seděl ve vězení. Deset let poté v Mnichově zemřel, pozn. red.)

   I tuto akci americké armády už řadu let připomínáte při Slavnostech svobody v Plzni, kde váš klub dělá čelo konvoje vojenské techniky. Chyběl vám tam tank Sherman, a proto jste se rozhodl ho pořídit?
Snem každého z klubů je mít tank, což je hodně nedostupné. A i když obrněné divize měly mnoho typů tanků, například M4 Sherman, M24 Chaffee, M3A1 Stuart, M18 Hellcat nebo M36 Jackson, já si přál mít Shermana, protože to je ikona 2. světové války. Šel jsem po nějakém čtyři nebo pět let ještě předtím, než se objevil tento. Buď byl ale cenově absolutně nedostupný, nebo tak strašně zničený a nekompletní, že dát ho do původního stavu by bylo nereálné.

   Kolik stojí takový tank?
My o tom nemluvíme, ale je to extrémně drahé. Není to ovšem ani tak záležitost pořizovací ceny, jako spíš nadšení a spousty hodin práce. Cokoliv z tanku sundáte, váží to přes 100 kilogramů.

   Jak jste nakonec tenhle tank Sherman v Buenos Aires v Argentině objevil?
V naší komunitě se vědělo, že ho sháním. A jeden z mých kamarádů Martin Nech, který dělá anglickou vojenskou historii, měl tou dobou v Argentině rozjednanou koupi obrněného transportéru Bren Carrier. A když to s majitelem transportéru domlouval, ten se mu mezi řečí zmínil, že má i Shermana a bude ho prodávat. Takže jsem byl jeden z prvních, který se to dozvěděl, a okamžitě jsem projevil zájem. To bylo zásadní, protože pak ho už začali bombardovat nabídkami lidé z celého světa. My jsme však stačili poslat do Argentiny našeho kamaráda, aby prodávající uvěřil, že to myslíme vážně, a samozřejmě abychom si také ověřili, že tank existuje, že on je jeho majitelem a že veškeré doklady jsou v pořádku. Sherman pocházel z argentinské armády, byl nepojízdný a jeho opotřebení odpovídalo tomu, že stál 40 let někde venku. Ale jinak byl v docela dobrém stavu. A tak jsme složili zálohu a mysleli si, že za dva až tři měsíce bude tank v Česku..

   Co se pokazilo, že to nakonec trvalo tři a půl roku?
V Argentině mají jiné předpisy než u nás, takže se tři a půl roku vyřizovala různá potvrzení. Jejich ministerstvo obrany mělo pořád nové a nové požadavky, protože u nich se i starý tank pořád pokládá za vojenský materiál. Vyžadovali licenci na dovoz zbraní, jenže v Česku vše vyrobené před rokem 1946 už vojenský materiál není a může se nakupovat volně. Na všech ministerstvech se nám snažili pomoci, ale nemohli nám vydat licenci konečného uživatele, protože u nás se na to nevydává. Jenže u nich ji vyžadovali. Nakonec argentinská strana po dlouhých jednáních souhlasila s tím, že jim bude stačit papír od Spojených států amerických, že oni jako země původu tanku souhlasí s tím, abych jako soukromá osoba tank vlastnil. Díky americké ambasádě v Praze se nám vše podařilo vyřídit. Ale to jsme ještě netušili, že další problém bude tank odtamtud odvézt.

Jak to?   
Jak se na celém světě zhoršuje politická situace, vše, co má cokoliv společného s armádou a se zbraněmi, je problém. Dopravci proto nechtěli mít s přepravou tanku nic společného a my nemohli najít rejdaře, který by byl ochoten tank na lodi odvézt. Nakonec jsme jednoho sehnali, ale když loď s naším Shermanem dorazila do Hamburku a Němci zjistili, že je na palubě tank, spustili poplach a nechali loď po vykládce v přístavu zastavit. A udělali celkovou prohlídku, jestli nepřeváží další zbraně. Místo několika hodin se tak loď zdržela v přístavu dva dny. Myslím, že tenhle rejdař už žádný tank na palubu své lodě nikdy nevezme.

Jaká je historie vašeho tanku? Zúčastnil se osvobozování Plzně? 
V Plzni spíše nebyl, nebo aspoň o tom nemáme žádný záznam. Byl vyroben v červnu 1943 ve Spojených státech jako typ M4A4 a sloužil k výcviku v americké armádě. Následně byl v rámci půjčky a výpomoci předán Britům a ti ho přestavěli na typ Firefly (osadili ho výkonným protitankovým dělem Ordnance QF 17 pounder, pozn. red.). Po válce tank sloužil v belgické armádě, odkud celkem 360 kusů Shermanů získala Argentina. Když se v roce 1978 chystala válka Argentiny s Chile (o část souostroví Ohňová země, pozn. red.), začali Argentinci mohutně zbrojit a narychlo 120 Shermanů modernizovali na typ Repotenciado. Vybavili je francouzskými houfnicemi ráže 105 mm, jinými motory a podobně. Válka s Chile nakonec nebyla (v roce 1980 oba státy přesvědčil k dohodě papež Jan Pavel II., pozn. red.), a tak Shermany zůstaly v argentinské armádě k výcviku a pro příležitostné přehlídky. Náš Sherman byl ale vyřazen a 40 let rezavěl na poli. Byl vykraden, nicméně pořád zůstal hodně kompletní. Jak ho v 70. letech zmodernizovali, měl zánovní motor, v pořádku byly i brzdy a převodovky. I tak jsme měli hodně práce, museli jsme vše rozebrat, vyčistit a opravit. Sehnali jsme spoustu originálních dílů, kterými jsme nahradili ty ukradené, a hlavně jsme tank uvedli z typu Repotenciado zpátky do typu M4A4.

To znamená, že jste se vrátili k americké podobě tanku?
Protože děláme klub vojenské historie americké armády, chtěli jsme mít tank ve stavu, v jakém by teoreticky mohl osvobozovat Plzeň. (V Česku jsou jen tři další Shermany, které vlastní Vojenský historický ústav Armády ČR. Jeden je vystaven v areálu Zoo Plzeň, další dva ve Vojenském muzeu Lešany. Všechny jsou však nepojízdné, pozn. red.) Dali jsme tam původní kanon 75 mm a spoustu dalších věcí. Bohužel typů M4A4 v americké armádě moc nebylo, protože většinu těchto tanků dali Spojencům. Myslím, a tak se o tom také píše, že si u těchto tanků neoblíbili motory. Američané vyráběli Shermanů velké množství a nestíhali je vybavovat motory. Měli sice vyvinutý výborný motor Ford GAA, ale museli hledat další možnosti, a tak tam dávali letecké motory Wright Continental, motory z vyloďovacích lodí Detroit GM nebo Chrysler WC Multibank... Těch motorových modifikací bylo celkem pět. V našem tanku je ovšem poválečný osmiválec, který tam dali Argentinci. Má 520 koní, zatímco válečné motory měly kolem 450 koní. Historicky to není úplně ideální, a proto se teď snažím sehnat originální motor Ford GAA V-8.

Jakou má takový tank spotřebu?
400 litrů na hodinu jízdy. Za války si s tím nedělali hlavu, takže většina i poválečných motorů má takovou spotřebu. Také u další vojenské techniky máme motory v originálních verzích, takže třeba těžký tahač Diamond Tank Transporter T981, kterým tanky přemisťujeme, si vezme 200 litrů na 100 kilometrů a polopásový transportér Halftrack 80 litrů na 100 kilometrů. Je to hodně, ale na druhou stranu, kdo si hraje, nezlobí. (smích)

Kolik je pojízdných Shermanů v Evropě?
Zhruba dvacet. Jsou v Nizozemsku, Francii, Belgii, v Anglii... Jeden je i v Polsku. Mají ho naši kamarádi, dokonce jsem ho měl od nich půjčený do Plzně a účastnil se dvou našich akcí. Vím i o jednom polovraku v Kazachstánu uprostřed tankodromu, který armáda používala jako cíl. Korba by se možná dala zachránit, ale nedá se odtamtud kvůli legislativě přivézt... Čas od času se objeví nějaký úlovek i díky tomu, že Poláci a Rusové loví vraky starých tanků z bahen rybníků, řek a rašelinišť, ovšem i toho už ubývá. Všeobecně je strašně málo německé vojenské techniky, její cena je obrovská. Originální německý tank se na trhu sehnat skoro nedá, občas se objeví Panter, ale Tiger je vyloženě unikát. Pojízdný Tiger je jenom jeden – v anglickém Tankovém muzeu v Bovingtonu. Proto se stavějí hlavně repliky německých válečných tanků.

Nedal by se tank Sherman sehnat v Rusku? V rámci pomoci přece Američané dodali Rudé armádě čtyři tisíce kusů Shermanů. 
V Rusku je několik pojízdných Shermanů, ale tank se odtamtud nedá dovézt. Je to neřešitelný legislativní problém... Jinak Sovětská armáda byla z amerických zásob hodně vyzbrojena. Například Brno je jedno z měst, která zčásti osvobozovala ruská divize vybavená právě Shermany. Jeden z ruských velitelů Dmitrij Loza o tom napsal knihu, kde mimo jiné zmínil, že mnohem lepší bylo u těchto tanků používat gumové pásy než ty kovové.

Proto jste svého Shermana také vybavil gumovými pásy?
Gumové pásy jsou pro nás zásadní věc. Kulturní akce i ukázky historické vojenské techniky jsou ze 70 procent ve městech na asfaltu nebo na dlažbě. A kovové pásy by vše totálně zničily. I pro filmové natáčení jsou gumové pásy obrovská přednost. Na těch kovových bychom nikam nemohli. Zůstaly nám ale akce typu Lešany nebo Milovice, kde jezdíme na tankodromech, a tam kovové pásy nevadí.

Vystupujete často s vaší vojenskou technikou ve válečných filmech?
Naše parta funguje už 15 let a postupně jsme se v pár filmech objevili. Díky tomu, že dnes už máme techniky docela hodně, si nás filmoví producenti všimli a začali nás brát jako celek. Spolu s ostatními kluby je nás asi 200 a filmaři přišli na to, že je pro ně výhodnější vzít si partu lidí, která dělá historii jako koníček a je správně oblečena, vystrojena i vyzbrojena. Všichni máme zbraně v kategorii D, takže jsme schopni simulovat i střelbu. Jak z kanonů, tak z ručních zbraní. A díky tomu, že se účastníme předváděček a ukázek bitev, se umíme jako vojáci ve 2. světové válce i chovat. Například tehdy se zbraň držela úplně jinak než dneska. To jsou detaily, jež komparzisté neznají, a filmaři měli problém nejenom s tím, že většinou byli oblečeni úplně špatně, ale také předváděli na place nepoužitelné věci. Kdežto teď jim přijede jednotka, která vše udělá perfektně.

Jak jste se dostali k natáčení amerického filmu Králíček Jojo, jenž letos získal Oscara?
Produkci se líbilo naše vystoupení ve filmu The Catcher Was a Spy, který se natáčel v Česku a kde jsme dělali „military“. Králíček se točil na náměstí v Žatci dva dny a všechno fungovalo ke spokojenosti filmařů i nás. 

Viděl jste se v tomto filmu?
Jsem tam ke konci, kdy jedu na dobové motorce Harley-Davidson vedle jeepu s vlajkou. A byl jsem mile překvapen, když mě uvedli i v titulcích jako koordinátora vojenské techniky ve filmu.

Musejí vás členové klubu jako velitele poslouchat?
Když se dělá dynamická ukázka bitvy nebo přehlídka v konvoji, tam už se poslouchat musí. To jinak nejde, vše musí být organizované a mít nějaký režim i kvůli bezpečnosti. Ovšem když jsme v lese, všichni jsme na pohodu. Je to pestrá komunita lidí, od policistů přes právníky a lékaře až po skladníky, a nikdo si na nic nehraje. Jak jsme všichni v zeleném, ani nepoznáte, kdo je kdo. 

Jak vám bylo, když loni v květnu na Pražském okruhu po srážce s autobusem na valníku částečně shořel americký tank Jackson a druhý tank Stuart byl poškozen?
Smutno. Oba tanky jely k nám do Plzně na akci Slavnosti svobody, byly půjčené od našeho kamaráda Jardy Janouška z Muzea obrněné techniky ve Smržovce. Nejhorší je, že dodnes není nehoda dořešená, není určen viník a on nemůže tanky opravovat, protože se neví, kdo by to měl zaplatit. A škoda je 6,5 milionu korun. 

Zasáhla do činnosti vašeho klubu i koronavirová pandemie?
Strašně moc. V Plzni šlo o 75. výročí osvobození a kulatá výročí mívají obrovskou euforickou atmosféru. Těšili jsme se na to my i města podél demarkační linie dotyku mezi americkými a sovětskými vojsky. Chtěli jsme dělat dobovou jízdu z Chebu přes Plzeň až do Českého Krumlova a peníze od měst nám mohly pomoci jako dotace na palivo, munici a stravu. Nejsmutnější je, že se těchto akcí účastní i váleční veteráni, a ti stárnou. Loni jsme splnili přání Georgi Thompsonovi přímo z 16. obrněné divize, kdy s námi jel na tanku v čele konvoje.Teď měl přání jet na Shermanovi. K tomu bohužel nedošlo. Panu Thompsonovi je už 95 let, tak snad to zvládneme příští rok... Do toho jsme měli točit dva válečné filmy – i to padlo. A tak jsme aspoň makali na opravách techniky a dáváme dohromady našeho Shermana.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/pavel-rogl-sherman-tank.A200723_163309_xman-styl_rik?zdroj=patro

g.M.