Kniha o naší cestě po USA

AMERIKA – Cesta po sedmi státech

východního pobřeží Unie.

 Old Car Rangers   24. VI. – 9.VII.  2016


 

Předmluva.

 

   Tato kniha, spíše zpráva z cesty, je věnována nejen těm, kteří se  podíleli na přípravě a úspěšném průběhu naší čtrnáctidenní cesty po  východním pobřeží Spojených Států v létě roku 2016, ale především všem těm, kteří mají chuť  udělat něco, co před nimi ještě nikdo nezkusil.

   Poděkování, že jsem mohl pro tuto knihu sbírat materiál a zkušenosti v USA, patří především mé manželce Ivě, která po dobu mé nepřítomnosti převzala chod našich dvou firem a každé ráno spolu s Šeďou upravili a dali na stránky OCR můj report z předchozího dne. 

   Důvodem k napsání obsáhlejší zprávy o naší cestě po USA byly také Vaše spontánní reakce na tyto reporty z naší cesty, které jste sledovali  na www.oldcarrangers.cz Myslím, že se rádi dozvíte i další naše zážitky, prožitky a zkušenosti, na které v krátkých zprávách nebylo místo. Patří Vám moje poděkování, protože po každém dojezdu sednout a shrnout si dění celého dne a pak z toho vycucnout a napsat podstatné, mě sice spolklo denně hodinu a půl, ale vaše pozitivní reakce na již odeslané reporty byly moc fajn doping. Díky.

   Pokud tyto řádky poslouží komukoli k příjemnému a bezproblémovému výletu či k rozhodnutí, zda do USA jet, tak nyní poslyšte to nejdůležitější: Jeďte do USA! Pokud svou cestu odkládáte, tak jediným důvodem musí být výhradně a pouze zlepšení vaší angličtiny. Tu dřete od té chvíle, co uděláte rozhodnutí jet. Spojené Státy jsou v pořadí tak jak to píši: přátelská, veliká a bezpečná země. Pokud však neznáte jazyk, máte problém a nikdo z Američanů ho za vás nebude řešit! Pozor, v USA budete mít naprostou svobodu, ale v mezích zákonů, které platí v každém ze států jež navštívíte trochu odlišně. Pozor na alkohol, pozor na rychlou jízdu, pozor na blbou baseballovou pálku – je to zbraň!

   A ještě něco:  Američany nikdy nezajímá co jste dělali v minulosti, ale na čem děláte nyní! Takže ani tato kniha nebude pouhou knihou vzpomínek! Tady se dozvíte jaké nástrahy vás na cestě do a v USA mohou čekat a čekají.

 

Kapitola první.

 

   Aby se vaše cesta povedla, stanovte si hlavní cíl, proč do USA  jedete.

   Všechny dílčí kroky by pak měli k tomuto cíli směřovat.

 

   Naším hlavním cílem cesty do USA bylo navázání přímého kontaktu Old Car Rangers s asociací MVPA (Military Vehicle Preservation Association), která zastřešuje činnost klubů prioritně v USA, ale též i mimo USA. Tyto kluby mají obdobný charakter jako má spolek Old Car Rangers Praha, jehož jsem devět let členem.

 

    Než jsme ale s chlapy nastoupili do letadla směr Spojené Státy, tak tomu předcházelo ještě hodně  práce celého našeho spolku.

 

   Jako první dílčí cíl jsem si dal připravit a uskutečnit celorepublikovou akci, kterou by zajistili výhradně členové OCR. 

   Náš spolek měl sice více jak desetiletou historii, ale dosud si na tak velké sousto netroufl. Vše se změnilo až vloni v červnu. Tou akcí byla týdenní jízda po celé demarkační linii z roku 1945 tak, jak byla stanovena na konci války. Příprava zabrala rok a půl práce. Začal jsem oslovením starostů obcí a měst s žádostí o kontakt na kronikáře, pamětníky a amatérské badatele. S nimi jsem si pak dopisoval a získával informace, co se kde stalo, kde jsou jací poslední  místní pamětníci a jejich vzpomínky na konec války jsem pak uveřejňoval na www.oldcarrangers.cz .  

  Byl to krásný rok a půl práce, kdy jsem získal spoustu přátel, vstřícně naladěných starostů a spolupracovníků na trase.  Pro skoro padesát chlapů, kteří se týdenního konvoje zúčastnili, jsem zajistil díky novým přátelům ubytování za přijatelnou cenu a v dobré kvalitě.  Všude na trase konvoj vítali starostové a občané, kladli se věnce k pomníkům, baštili se buchty, pila káva, no atmosféra z roku 1945. Akce se konala pod přímou patronací ambasády USA a získali jsme jako bonus přátelství leteckého přidělence USA, který nám později pomáhal i s naší cestou do USA.

   Celá týdenní akce na demarkační linii díky polnímu veliteli akce Kačerovi a disciplinovanosti všech zúčastněných proběhla bez sebemenšího zadrhnutí.

   Na přípravě a realizaci nakonec spolupracovala téměř polovina členů OCR a byl by to opravdu dlouhý seznam jmen lidí, co přiložili ruku k dílu.

   Teprve po „demarkačce“, jsem získal jistotu, že náš spolek zvládne i náročnější akci a že nastal čas vydat se za oceán. K návštěvě amerického partnera jsem prostě chtěl mít důkaz, že Old Car Rangers je ten, se kterým má cenu jednat a jsem přesvědčen, že úspěšných 240 mílí jízdy po demarkační linii v roce 2015 to plně potvrdilo.

   2. července 2015 na klubové schůzi OCR, kde jsem prvně navrhl uskutečnit naši cestu do USA, se ihned přihlásilo několik členů spolku OCR a další zájemci následovali záhy. Všichni, kdo se tenkrát přihlásili pak za rok do USA  také jeli!

   Co se týče složení týmu, tak se jednoznačně osvědčilo, že byl kompletně mužský a že nás bylo celkem osm. Je to počet naprosto ideální. Není vás sice  málo, ale všude se vejdete. Půjčíte si auto pro dvanáct lidí (řidičák stačí B) a náklady na půjčovné, benzín a také cena hotelů jdou příjemně dolů.

   Před lety jsem pořádal podobný výlet karavanem v devíti lidech. Byly tam páry i jednotlivci. Okamžitě se vytvořily skupinky, kdo s kým proti komu.

    U party složené pouze z chlapů od prvního dne sice také urovnáváte nedorozumění a brzdíte osobní ambice jednotlivců, ale k tomu navíc, když to bude nutné pro dosažení stanoveného cíle, je všechny musíte být připraveni i spojit proti sobě. Je to sice dost hrozné řešení, ale je to jednodušší než mít dva tábory a být v pozici permanentního vyjednávače. Parta se nesmí rozdělit zkrátka za žádnou cenu!

    A pozor! Pokud máte o někom pochybnosti již při přípravě cesty, dejte na instinkt a nechte ho raději doma!

 

Rady: (dobré a zadarmo !)

    !!!!! Hotel si zamlouvejte, pokud je to možné, na straně vjezdu do města. Budete dojíždět unavení a je zbytečné protloukat se k hotelu v neznámém městě vyčerpáni po celodenní jízdě, kdy vám nervy brnkají z každé maličkosti. Ráno město profrnknete neunavení a většinou za menšího provozu než odpoledne či večer. Berte si hotel se snídaní nebo si jí doplaťte. Za 5 dolarů si jinde snídani nepořídíte a není nad to vyjíždět s plným žaludkem! Zjistěte si, zda je poblíž hotelu market a zda v tomto státě není problém si večer koupit pivo, protože jinak pro něj musíte do speciálního prodeje!!!!!!!!

g.M.

 

 

Kapitola druhá.

 

   Pro vstup do USA potřebujete vízum nebo ESTA. ESTA je program vlády Spojených Států, o bezvízovém styku, do kterého Česká republika spadá a který umožňuje vstup do USA na 90 dní bez nutnosti vystavení víza. Je na vás, kterou variantu zvolíte. Pokud mohu doporučit, jděte do klasického víza, budete v USA důvěryhodnější a získáte cennou zkušenost.

 

   Již při vyplňování elektronické žádosti o vízum, se budete cítit hůře než nevěřící, který chce přistoupit na židovskou víru. Toho totiž také rabín nejdříve třikrát odmítne. Pokud se ale nenecháte odradit, tak si úspěšným vyplněním dotazníku perfektně vyzkoušíte svoji znalost angličtiny. A když nástrahy dotazníku překonáte a objednáte se na pohovor na ambasádě, tak vaše cestovatelské sebevědomí poletí strmě vzhůru.

 

   Pokud vám s vyplněním žádosti pomůže někdo z blízkých, při pohovoru na ambasádě to s klidem řekněte. Tam se s vámi hraje fér a totéž se očekává i od vás!

   Na ambasádě, ve stanoveném termínu návštěvy ( je lépe přijít o dvacet minut dříve ) vás nejdříve osloví pracovník plynnou češtinou a vy v duchu zajásáte. Není důvod! On totiž jen převezme vaše doklady a vy budete čekat na vlastní pohovor, který probíhá též plynně, ale výhradně v jazyce anglickém.

 

   Věnujte přípravě na pohovor opravdu čas. Připravte si vytištěný intinerář vaší cesty, adresy hotelů, kde budete během cesty ubytováni, potvrzení o zapůjčení auta a pokud možno jméno a adresu kontaktní osoby v USA, kdyby se něco stalo. Čím více usnadníte práci pracovníkovi (ci) ambasády, tím na méně věcí se vás bude ptát a vy tím pádem máte menší šanci plácnout, v dobré snaze, nějakou pitomost. Já jsem té skvělé paní ukázal i trasu naší cesty zakreslenou na mapě a fotku svého jeepu. Hovor se pak svezl na jeep a paní mi na závěr řekla, že tak připraveného člověka na pohovor za dvacet let co to dělá, ještě neměla.

 

   Očekávejte otázky: Jedete do USA prvně? Máte tam někoho? Ale může padnout i otázka, zda nepřipravujete teroristický čin. Pokud otázce nerozumíte, požádejte o zopakování. Je to lepší než něco vyhrknout, abyste pracovníka ambasády nezdržovali. Pohovor probíhá korektně, příjemně a trvá asi půl hodiny.

 

   Když opominu vyšší cenu víza, získáváte cennou zkušenost a máte otestovanou svoji angličtinu v situaci, kdy o něco běží a jste pod tlakem. Získáním víza máte lepší pozici i při vstupu do USA. Pro imigračního úředníka jste totiž již jednou byli prověřeni na ambasádě USA. U něho, ale v této fázi, ještě zdaleka nejsme.

 

   Pokud máte kladně vyřízený vstup do USA, je čas nákupu letenek. Čím dříve, tím levněji! Pro skupinu lidí, což má tato zpráva z cesty členů našeho klubu výhradně a stále na zřeteli, je dobré mít pro všechny zařízený jeden společný let. Proto je potřeba letenky objednat najednou, pro všechny během jediné vteřiny. Pokud uskutečníte nákup např. pro pět lidí a potom pro další tři, cena se změní, neboť jste vytvořil nečekanou poptávku a objednávkový server na toto ihned reaguje zvýšením ceny!

 

   Když máte vízum a letenku, sledujte kurz dolaru. Může se stát, že se zhoupne a pak buďte připraveni nakupovat. Na čtrnáct dní, když jste ochotni se trochu uskrovnit vám stačí tisíc dolarů a další dvě stovky jako rezerva. Byl jsem opravdu všude, kam se dalo jít a za vstupné jsem dal čtyři sta dolarů. Co se týče bankovek, většinu si vezměte ve dvacetidolarových a bohatě vám stačí dvacet jednodolarových bankovek. Všude vám bez problému na dvacetidolarovou bankovku vrátí. S vyššími nominály mohou být problémy. Placení kartou je možné, ale bude to pro vás drahé. Jednodušší a levnější je platit hotovostí.

 

   Na hotely, auto z půjčovny a benzín každý z nás osmi zaplatil cca osmnáct tisíc korun na společný účet, ze kterého se pak vše hradilo. Letenka stála dvanáct tisíc korun.

 

   V této fázi je dobré ostatním účastníkům poslat nástřel míst, které navrhujete navštívit a časový plán. Počítejte s tím, že někdo předloží vlastní, nový a lepší plán cesty, který ale stejně kopíruje váš původní nástřel. Ono je totiž těžké vymyslet něco jiného, když vy jste přípravě již věnovali půl roku a koneckonců máte všichni společné zájmy.

 

Rady:

!!!!!Žádejte o vízum. Letenky objednávejte s předstihem a pro všechny najednou, v USA plaťte hotovostí !!!!

g.M.

 

Kapitola třetí.

 

  Takže padlo rozhodnutí dát dohromady partu lidí a využít všechny výhody cestování v „tlupě“. Klady jistě ocenili už naši předkové v pravěku. Ale pozor, ti na rozdíl od nás současníků, měli dvě nesporné výhody. Po svém putování nemuseli třídit tisíce fotek, které taková parta na společné cestě pořídí a mohli vcelku beztrestně ubít nepohodlného člena tlupy během své cesty.

   Pokud chce člověk vědět do čeho jde, je dobré si hodit na papír charakteristiky svých souputníků a pozor, nezapomeňte i na sebe! Všechny znáte? Nebo jste o tom dokonce přesvědčeni? Tak věřte, že i když si budete na sto procent jisti, že vás nemůže nic překvapit, tak všechno může být úplně jinak!

   V naší partě byly zastoupeny opravdu různorodé lidské charaktery.

Dejte si ale opravdu pozor na to, aby se do vaší party nenamotal někdo, kdo si libuje ve sprosťárnách. Málokdo proti němu vystoupí, lidé totiž nechtějí mít problémy. A tak si ho pak táhnete celou cestu sebou jako balvan na krku a není úniku! To, co se i vám první den zdálo snad i vtipné, vás po týdnu bude pěkně deptat.

   Počítejte s tím, že během cesty vás každý z party něčím překvapí, ale dobré i špatné zvěsti jsou naštěstí tak napůl.

   Každý ze zúčastněných by měl dostat na hřbet kus z přípravy cesty.

Tak hned uvidíte, o koho se budete cestou moci opřít a kdo se pouze poveze. Brzy zjistíte, že vašimi spolupracovníky budou maximálně dva, tři lidé z tlupy.

   Pár schůzek celé sestavy je před odjezdem nezbytný. Hned víte „své jisté“ o těch, kdo ani jednou nepřijdou.

   Pevně stanovený plán cesty ušetří čas a jeho dodržování přispívá k pohodě, že vše běží jak má.

 

Rady:

Pozor na výběr lidí do vaší cestovatelské party. Budete pospolu delší dobu a možnost zvednout se a odejít téměř neexistuje. Pokud se vám někdo nezdá již ve fázi přípravy, dejte raději na instinkt!

g.M.

 

 

Kapitola čtvrtá.

 

   Hlavní cíl naší cesty, navázání kontaktu s MVPA, jsem již zmínil výše.

Naše cesta do USA, ale měla i několik dalších rovin, které se vzájemně prostupovaly. Jedna z nich byla touha prožít si na vlastní kůži oslavy 240 let od vyhlášení nezávislosti, které se konaly ve Washingtonu. Dalšími byly několikadenní návštěva New Yorku, prohlídka West Pointu, Lexingtonu, Richmondu, Philadelphie a obecně všeho, co mělo něco společného s vojenskou tematikou.

   Chtěli jsme si také užít krásy Apalačských hor a přírody východního pobřeží Spojených Států. Dojet až na hranice s Kanadou a uvidět Niagarské vodopády bylo samozřejmostí. Nakonec jsme během naší cesty najeli téměř dva tisíce mílí.

 

   Mým hlavním hnacím motorem cesty do Států byla ale touha kontaktovat v USA alespoň jeden místní klub, který je členem MVPA, seznámit ho s existencí našeho spolku Old Car Rangers a pochlubit se  našim kolegům v USA s naší činností. A pak, jako mladší bratr vychovaně čekat, zda nám třeba v budoucnu nebude nabídnuto v této prestižní organizaci členství.     No a trochu tomu pomáhat :-)

   Oslovení MVPA jsem musel načasovat po volbách do statutárních orgánů asociace MVPA, které se konaly na jaře 2016. Jakmile byla zveřejněna jména nového vedení MVPA, měl jsem již připravený dopis s několika přílohami o naší klubové činnosti a zaslal ho v papírové podobě výkonnému řediteli asociace. A nastalo nekonečné čekání na odpověď z USA.

   Čekal jsem jeden měsíc, pak druhý. Když stále nepřicházela odpověď a začínal jsem být v  časovém presu, bouchly mi nervy. Na všechny military kluby MPVA ve státech, kterými jsme měli projíždět a jejichž činnost jsem měl zmapovanou z internetu,  jsem poslal společný mail, ve kterém jsem je o spolku OCR a naší cestě do USA informoval.

KRÁTCE, STRUČNĚ.

   A světe div se! Jak mi doposud vše drhlo a nedařilo se, nyní nastal zvrat.

Na můj mail odpověděl Ken, člen klubu v New Jersey. Představil se jako koordinátor MVPA pro východní pobřeží a že jej pověřil předseda jejich klubu Central Jersey Military Motor Pool, aby se mnou vše, co se naší návštěvy týká, projednal a zařídil. Naše korespondence měla frekvenci tří mailů za týden. Abych neudělal nějakou fatální chybu v odpovědích na Kenovy maily, pomáhaly mi mé angličtinou skvěle vybavené dcery.

Můj drahý Ken nám připravil s lidmi z jejich klubu množství krásných zážitků, které vám budu popisovat v následujících kapitolách. Každopádně na tomto místě patří Kenovi, Mikovi a všem z Central Jersey Military Motor Pool  mé veliké díky. Bez nich by naše návštěva USA nikdy neměla ten správný náboj a tah na bránu! Dali našemu výletu ty nejkrásnější třešinky na dort!

 

A opravdu dobrá rada :

Navázání kontaktu a následné setkání s dosud naprosto neznámými lidmi, kteří vás čekají na naprosto neznámém místě a těší se na vás, to je perfektní adrenalin.

g.M.

 

 

Kapitola pátá.

 

   Praha - Ruzyně, letiště Václava Havla. Je pátek ráno 4:00 SEČ.

Pokud si s kamarády domluvíte místo srazu a potom to místo pouze pozorujete, abyste si venku vychutnali poslední cigáro, zažijete asi trochu nervozity, kde je zbytek výpravy. Na druhou stranu, ale pak máte  možnost si prožít opravdovou radost ze setkání.

 

   Stanovili jsme si totiž jednoznačné místo srazu - mozaiku zeměkoule v odbavovací hale letiště. Nikdo z nás si tenkrát ale neuvědomil ten podraz, že při zobrazení zeměkoule na ploše jsou nezbytné mozaiky dvě. No jasně, přeci východní a západní polokoule!

Z vajgl pointu před terminálem jsme pak pečlivě hlídali západní polokouli a čekali, kdy se konečně objeví náš kamarád, který nám ještě scházel do počtu.

   Samozřejmě, že i on byl jinde než měl být. Odbavoval se a hlídal náš příchod na mozaiku, pro změnu polokoule východní.

   Ano! Tušíte správně, nakonec jsme se opravdu sešli a zažili tak první a nelíčenou radost na naší společné cestě.

 

   Ale pozor, než jsme se v letištní hale stačili rozkoukat, následovala další nástraha na nezkušené cestovatele.

   V hale na nás hleděl chladně, nezúčastněně a škodolibě monitor automatu pro odbavování pasažérů. Toto, pro většinu z nás dosud neznámé a proto nenáviděné zařízení zarputile odmítalo plnit naše požadavky. Čas běžel a tak jako správní chlapi jsme začali prosazovat své požadavky s větším důrazem. No a protože nám cigárko ukrojilo kus potřebného času, museli jsme nakonec potupně složit zbraně a požádat personál letiště o pomoc. A  záhy jsme se dozvěděli, že zařízení nefunguje a naše cestovatelské sebevědomí bylo ihned zase hvězdné.

   A tak posléze vybaveni již všemi náležitostmi potřebnými k odletu a plni skvělé nálady procházíme českou pasovkou. Jazykové bariery? Neexistují! Poslední plzeňské pivo na ruzyňském letišti za 150,- korun, nás má na rozloučenou nejspíše poinformovat kolik nás bude stát pivo v USA.

   Usedáme všichni hezky pohromadě do letadla směr Amsterdam a na Bobinovi je znát nervozita z blížícího se letu. Hlučně vypráví, ostatní pasažéři se na něho ohlížejí. Připomíná  mi malé děti, když jdou v noci lesem a nahlas si zpívají, aby zapudili svůj strach. Hladký start a po krátkém letu trochu tvrdší dosednutí a jsme v Amsterdamu. Zde nabíráme nepříjemné zpoždění. Po čtyřhodinovém čekání na odlet nasedáme do A 330 a díky společnému odbavení opět sedíme všichni pospolu. Strmě nabíráme výšku a za chvíli jsme na letové hladině 13 000 m. Čeká nás klidný let, povídáme, klimbáme a jsme v očekávání věcí příštích. Let přes oceán utekl jako voda a již přistáváme na letišti J. F. Kenedyho v New Yorku.

   Máme štěstí, naše zavazadla dorazila v pořádku s námi a my můžeme  zamířit k imigračnímu úředníkovi, jehož rozhodnutí nás může, bez možnosti odvolání, nevpustit do Spojených Států. Naše odpovědi na jeho otázky jej však uspokojují a on nám zdvořile pokyne a popřeje: „ Vítejte ve Spojených Státech“. Uf, tak teď už jsme fakt tady!

 

   Ale pozor, kdo hrajete karty jistě znáte, že „první vyhrání z kapsy vyhání“. Naše sebevědomá tlupa zavrhuje možnost vyhnout se dopravní špičce a jet na hotel metrem. Necháváme se odchytnout nahaněči letištního autobusu, obdobou to pražských taxikářů. Po chvíli čekání zaplatíme jízdné a autobus nás vozí od jednoho terminálu ke druhému, kde sbírá další slovené kusy. Až poté se konečně v odpoledním dopravním kolapsu ploužíme do centra New Yorku.

Věřte tomu, že od cílové stanice autobusu, kam jsme se dostali po dvou hodinách jízdy z letiště, nebylo k našemu hotelu 15 minut chůze, jak slibovali autobusoví náhončí, ale poctivých 5 km pochodu. S kufry, rozpálenými ulicemi New Yorku. Nikdo ale neremcá, jde se!

 Cesta metrem by nás stála sice méně peněz, ale byla by výrazně rychlejší :-)

 

   Náš hotel v Čínské čtvrti byl příjemný, čistý a levný. Z hihňání a množství dívek, které jsme v noci potkávali ve výtahu a na chodbě, si myslím, že  sloužil hlavně jako bordel. Atmosféru Čínské čtvrti skvěle dokreslovala nadzemní dráha, která rachotila v úrovni okna našeho  pokoje. V noci jsem měl pocit, že to vagóny berou zkratkou skrz náš pokoj. Vždy jsem raději při průjezdu soupravy skrčil obě nohy.

 

   Přesto, že jsme celý den strávili v letadle, tak jsme nachodili 8 km.

A tak skončil pro nás v Americe první den.

 

 

Dobrá rada :

Pokud celý život jezdíte z letiště na hotel metrem, svůj zvyk neměňte. A nevěřte, že v pátek odpoledne nebudou ulice N.Y. ucpané!

Pomocnou ruku od letištních nahaněčů přijímejte jen pokud máte v té své pistoli.

g.M.

 

Kapitola šestá.

 

   New York – Manhattan. Sobotní ráno.

   Naše tlupa je ještě v hlubokém spánku. Abych využil časového posunu, dal jsem si buzení na 4. 30 a vyrážím se proběhnout Čínskou čtvrtí. Je brzy ráno, nikde ani noha. Myslím lidská, potkaních s dostatkem. Ulice jsou čisté, ale o nos mě brnkají nezaměnitelné pachy Východu. Chci si dát kolečko tak pět, šest kilometrů, ale záhy se ztrácím ve spleti ulic a jen známá poučka pilotů malých letadel, že pokud jste ztratili orientaci, ověřte nejprve, zda jste opravdu ztratili orientaci, mě nutí setrvat a pokračovat ve směru, kterým právě běžím.

   A opravdu, po půl hodině dobíhám k našemu hotelu. Nutno přiznat, že z naprosto jiné strany než jsem předpokládal. Zalit příjemným pocitem dítěte, co se „neztratilo“, si v duchu říkám, že to zase až tak nevadí, že tohle naše bydlení je spíš bordel než hotel, když to cítím jako návrat domů. :-)

   V čínském bistru nakupuji nějaké pečivo a kávu. Rychlá sprcha a celá naše parta vyráží pěšky směrem k Brooklynskému mostu. Jdeme po nábřeží řeky East River k přívozu, kde nastupujeme na loď a plujeme na prohlídku sochy Svobody, dar to Francie Spojeným Státům. Jen malá cedulka hlásí její plný název, který zní: „Svoboda přinášející světlo světu“.

    Je krásný slunečný den, na lodi fouká příjemný větřík, všichni jsou spokojeni, samý úsměv a pohoda. Já měl ke spokojenosti obzvlášť důvod, neboť má první seniorská sleva v životě byla – sleva na plavbu lodí k soše Svobody. No nejeďte!

   Pokud máte v úmyslu se podívat na svět ze sochy Svobody je nutno si vstupenku zajistit předem, což jsme zjistili až na místě, takže máme smůlu. A tak se fotíme, nakupujeme suvenýry a po hodině odplouváme zpět na Manhattan. Z lodi máme ničím nerušený výhled na siluetu mrakodrapů Manhattanu před sebou. První „Pohled za milion“ na našich toulkách po východním pobřeží USA!

   Po půlhodince plavby přistáváme u mola a jdeme pěšky na místo, kde stály mrakodrapy „Dvojčata“ a kde je nyní památník obětem 11. září. 2001. Památník se jmény obětí je netradiční, přesto působí monumentálně. Park okolo je osázený duby, stromy jež jsou jedním ze symbolů USA. Všude je spousta návštěvníků, přesto je tu tichá a zvláštní atmosféra.

   Nad památníkem se tyčí nejvyšší mrakodrap New Yorku jako hrdý vzdor amerického národa proti jakýmkoliv teroristickým zvrhlostem.

   Šetřit na vstupném, byť ve výši 37 dolarů a nevyužít neopakovatelnou příležitost vyjet do stodruhého parta za 47 vteřin a prohlížet si New York z ptačí perspektivy, no to byste museli být opravdu zaťatá pěst a super držgrešle, abyste zůstali dole! Fantastické! Skvělá režie, kdy vám promítnou přeměnu Manhattanu od prvohor, po osídlení Indiány, prvními bílými osadníky, zástavbou v devatenáctém, pak ve dvacátém století a nakonec vytáhnou oponu a vy vidíte realitu. Teď, hned a díky prosklení kolem dokola neuvěřitelný panoramatický pohled na řeku Hudson, East River a celý Manhattan. Reakce lidí je naprosto úžasná. Tleskají, smějí se, ozývají se výkřiky obdivu. A pak jen chodíte a chodíte a díváte se a díváte se. Po hodině kochání pak šusem dolů. Je zajímavé, že ve výtahu vůbec nevnímáte nějaké zrychlení či zpomalení. Vše probíhá bez toho, že byste měli jakékoliv nepříjemné pocity. Pozor, zde je seniorská sleva nastavena negativně! Odklizení zkolabovaného staříka ze stodruhého patra holt něco stojí.

   Cestou na hotel se jdeme ještě projít po Brooklynském mostě. Je vedro k zalknutí, všichni máme dnešního chození plné brejle. V mé hlavě se rodí nápad si zítra brzy ráno Brooklynský most, přes který se běhá N.Y. maratón, přeběhnout. Od našeho hotelu je to kus cesty, ale stihnout by se to dalo.

   Vracíme se na hotel a za půl hodiny se naši chlapci vydávají na Jirkou Lavičkou domluvenou návštěvu u pana Suchánka v jeho slavném Českém domě, vyhlášené to N.Y. pivnici. Večer je to bouřlivý a po celodenní únavě a pár plzních dochází ke zkratu mezi dvěma členy našeho týmu. Jeden zaslechl a hned všem pověděl, co druhý neřekl a bylo zle. S oběma jsem se to snažil ještě večer rovnat, ale dosáhl jsem jen křehkého příměří.

   Ale jsme na jedné lodi, jedeme dál. Jen na té ranní lodi k soše Svobody bylo té pohody o trochu více!

 

Dnes jsme nachodili 28 km a na výšku se dostali na One World Trade Center těsně nad  500 m.

A tak nám v Americe skončil druhý den.

 

Dobrá rada:

   Neexistuje. I když něco neřeknete, následky nařčení nesete. Můžete mít i tu nejlepší pověst, ale stačí, když na Vás někdo veřejně ukáže prstem a jste v pr….!

g.M.

 

Kapitola sedmá.

 

   New York – Manhattan. Je nedělní ráno, na mobilu 4:00.

   Potichu se oblékám, abych nevzbudil kluky, boty si zavazuji až na chodbě. Do kapsy strkám kartu ode dveří pokoje a vybíhám směrem k Brooklynskému mostu. Cestu znám. V půli cesty si zkouším domluvit s ostrahou policejního areálu u mostu průchod jejich teritoriem, což ale nevychází. Ukazují mi ale zkratku, takže jsem v poměrně slušném čase  u dlouhé rampy, kterou se vystoupá na samotný most. Kromě dvou ranních běžců nikde ani živáčka.

   Běžím k prvnímu mostnímu pilíři, pak přes řeku, oběhnu pilíř na druhém břehu řeky a hybaj zpátky. Před sebou mám panorama mrakodrapů na Manhattanu, je nasvícené nízkým ranním sluncem. Čas mi běží, tak žádné dlouhé kochání, dělám pár fotek a zkratkou kolem policie mastím do hotelu. Dávám sprchu a rychlou kávu u Číňanů.

  A již je to tady! O hodinu dříve než bylo domluveno už před naším hotelem stojí se svým vozem zlatý hřeb naší cesty po USA.

   Jmenuje se Mike a přijel, aby nám ukázal jak vypadá New York, když v něm po ránu brouzdáte v druhoválečném, nádherně zrestaurovaném voze Dodge WC 51. Tuto akci jsem domlouval již z Prahy s Kenem, z military klubu v New Jersey a předesílám, že vyšla na sto procent!

   Proběhlo rychlé představování, všichni jsme si s Mikem hned padli do oka. Ještě před naším hotelem se fotíme a vzájemně si předáváme dary. Dostáváme od Mika každý velkou pamětní stříbrnou minci s indiánem a my mu předáváme klubovou vlajku, tričko s logem a spoustu dalších věcí. Ať byl Mike připraven na cokoli, byl z nás stejně úplně vedle. My jsme ho snad dokonce i dojali.

   Vyrážíme směrem na jižní Manhattan a pak křížem krážem po New Yorku. Lidé na chodnících nám mávají, fotí si nás, všichni v autě jsme z téhle akce na šrot. Tolik holek nám v New Yorku už mávat nikdy nebude.

   Mike pak zastavuje na molu u letadlové lodi Intrepid z WW II - plovoucího muzea. Ať jdeme na prohlídku, on že na nás zatím počká u auta. Jako malí kluci se ženeme na palubu letadlové lodi, na velitelské stanoviště, pak do hangárů a znovu na palubu. A jako pitomci potom čekáme dlouhou frontu na prohlídku ponorky. Nikomu z nás nesepnulo, že když už přijdete na otevírací hodinu muzea, je dobré jít nejdříve na prohlídku do stísněných prostorů ponorky. Návštěvníci se tam musí propasírovat útrobami plavidla, což nějaký čas  trvá a mezitím se tvoří fronta. Po letadlovce  se můžete courat do sytosti až potom, je tam místa jako na náměstí. Člověk se stále učí. Škoda, že některé z nás fronta odradila a na zážitek z prohlídky ponorky rezignovali.

   Byla to ponorka z šedesátých let osazená dvěmi diesel motory, sloužilo na ní sedmdesát členů posádky a byla určená k odpalování raket s nukleární hlavicí. Vnitřek ponorky měl světle zelenou barvou a nepůsobil kupodivu stísněným dojmem. Prohlídku obou plavidel jsme zvládli za dvě a půl hodiny.

   Náš skvělý a obětavý Mike nás po prohlídce pozval na oběd. Úžasná atmosféra, vynikající pečená žebra a piva, kdo co vypije. Od stolu se stěží odvalujeme.

   Naše přátelství s Mikem je za pár hodin silné, jako bychom se znali roky. Když se nás optá, zda něco nepotřebujeme, jeden trouba si objednává náhradní díl na svého Wranglera a druhý držák kulometu v hodnotě 10 000,- korun. Z nevychovanosti svých přátel mám zkažený zbytek dne a to ještě nikdo netušíme, že jim Mike pak vše dá darem! Asi chlapcům doma zapomněli říci, že když někoho vidí prvně v životě, že není slušné si o cokoli říkat. Že se to nedělá!

   Mike nás ještě dovezl před Central park a loučení probíhá jako u starých kamarádů. Objímání, no super. A tak se těšíme, jak se opět uvidíme v jejich klubu v New Jersey a mě se již nyní svírá žaludek, co tam ti mí parťáci zase předvedou.

   Vcházíme do Centrál parku a zmoženi skvělým obědem padáme na trávník. Hlava se všem motá po dnešních zážitcích, všichni mi děkují za to, co jsem pro ně díky mým kontaktům zařídil.

Uvádím na pravou míru: vše zařídilo vedení klubu Central Jersey Military Motor Pool a především Ken a Mike!!!

   Po krátkém odpočinku vyrážíme po 5. Avenue směrem k našemu hotelu. Na skok, jen „přivonět“ jdeme do budovy Empire State Building, pak kolem slavné Žehličky. Cestu nám znepříjemňuje pochod gayů a lesbiček se spoustou hlučné hudby. Zabrali totiž celou hlavní třídu a není možné přejít na protější stranu, kam se potřebujeme dostat.

   Každý den v N.Y. je poznamenán v odpoledních hodinách únavou, fyzická odolnost našeho týmu je nevalná. Zajímavé ale je, že se to vyšťavení neprojevuje zhoršenou náladou. Ta je perfektní. Zítra už končíme s chozením, ráno vyrážíme do půjčovny pro náš zamluvený automobil. Večeři dnes vypouštíme, jen pár pivek a jde se spát.

 

Dnes máme nachozeno 20 km.

A tak nám v Americe skončil třetí den.

 

Dobrá rada:

Nezapomínat na pravidla slušného chování.

g.M.

 

Kapitola osmá.

 

   West Point – Rochester. Je pondělní ráno a dnes opouštíme New York. Budíček máme ve 4:15 a v 5:00 jsme již nastoupeni před hotelem. Musí se ocenit, že pokud se domluvíme na nějakém čase, vždy se nám daří ho dodržet a to po celou dobu naší výpravy.

   Vyrážíme z našeho hotelu pěšky na stanici metra a metrem jedeme pár stanic na předměstí. Tam se na konečné autobusů doptáváme jakým číslem autobusu k půjčovně Budget, kde pro nás Kačer zabukoval auto. Řidič autobusu je velice vstřícný a když zjišťuje, že máme problémy s drobnými, mávne rukou a povídá: Tak tam hoďte, co máte po kapsách.

Pro takové příležitosti mám při sobě stále naše klubové propagační drobnosti a tak náš řidič autobusu dostává mimo našich drobných ke svému údivu též hrst nášivek, samolepek a odznaků. Po krátké jízdě, za halasného loučení našeho řidiče autobusu, vystupujeme u půjčovny aut.

   Před půjčovnou, snad výhradně pro potřeby řidičů, kteří pro půjčovnu převážejí auta, stojí u chodníku zaparkovaná omlácená dodávka. Je to pojízdná prodejnička s občerstvením, provoz asi nonstop. Před ní postává  několik obtloustlých mužů tmavé pleti v družném rozhovoru s kávou a sendvičem v ruce. Je na nich poznat, že jejich odražení ode dna je značně čerstvého data. Jsou v naprosté pohodě  a jeden z nich, obdařen nepochybně darem jasnozřivosti, nás okamžitě oslovuje, že jako pro nás právě přivalil toho velkýho Forda.

   Jak nás poznal to ví jen Bůh. Možná  nám také včera někde mával, když jsme New Yorkem jezdili v Mikově Dodge. V tom davu kolem nás  jsme si ho ale nevšimli. Koukali jsme totiž hlavně po holkách.

   Převzetí našeho voňavého Forda proběhlo hladce a tak s dobrým časem vyrážíme směrem na West Point.

   Při zjišťování podrobností o prohlídce této nejprestižnější vojenské akademie ve Spojených Státech jsem se dozvěděl, že denní prodej vstupenek je limitovaný, a proto jsem raději naše vstupenky zaplatil převodem již z Prahy. Ale pozor, to neznamená, že jdete na jistotu! Akademie si vyhrazuje právo již zaplacenou prohlídku zrušit a má i další podmínky, které je dobré znát, např. půl hodiny před dohodnutou návštěvou se musíte hlásit s pasem v recepci návštěvního centra. Tam vás prvně prolustrují a vytisknou vaší vstupenku. Nastoupíte s průvodcem do autobusu a v něm vás po příjezdu ke vstupní bráně opět vyzvou, abyste se připravili  ke kontrole s vaším pasem a vstupenkou. Korektně, ale naprosto nekompromisně.

   Teprve po této kontrole vjedete do obrovského areálu se sportovišti, hřišti a halami pro všechny druhy sportů. Projíždíme kolem nich snad deset minut. Pak se dostáváme do historické části, kde stojí velký kamenný kostel ve stylu military gotiky. Kostel je ale v této chvíli pro turisty nepřístupný, protože je právě sloužena mše pro dnes nastupující nový ročník studentů akademie. Průvodkyně nás ujišťuje, že se tam ale můžeme zastavit později, až skončí bohoslužba. Projíždíme autobusem areálem akademie a zastavujeme na místě, kde při válce za nezávislost bylo klíčové opevnění, které bránilo anglickému válečnému loďstvu proniknout po řece Hudson do vnitrozemí a tím rozdělit armádu George Washingtona. Angličané by  tím pak bojovníkům za nezávislost připravili velice horké chvíle. Posádka West Pointu však dokázala své pozice uhájit a měla tak velký podíl na vítězství Američanů v této válce.

   Druhý pohled „za milión“ na naší cestě je nádherný výhled z West Pointu na zátoku řeky Hudson.

   Při prohlídce venkovního areálu s expozicí historických kanónů a houfnic jdeme na travnatou, vzorně sestřiženou plochu, kde se konají při slavnostních příležitostech vojenské přehlídky. Je odtud výhled na celý areál, jak na historické budovy, tak na nové stavby ze současné doby.

    Tak tohle je West Point! Jsme opravdu tady! Místo, které dávalo světu všechny ty skvělé generály, ke kterým jsme s obdivem vzhlíželi už jako malí kluci.

    Projíždíme celým areálem a prohlídku končíme v muzeu West Pointu. Před odjezdem se ještě jdeme vyfotit k tanku Sherman, který stojí před vstupem do akademie. A v tu chvíli se k nám přižene houf Japonek a že se chtějí s námi taky vyfotit. Tak my, staří dobráci, teď máme na věčnou památku fotku z West Pointu s celou japonskou ženskou delegací. ( S těmi holkami co pracovaly v našem hotelu v Čínské čtvrti v N.Y. to nemělo opravdu nic společného! Tam to byly Číňanky!)

   Sedáme do auta a vyrážíme směr Niagarské vodopády, dnes bychom měli spát v Rochesteru a máme před sebou opravdu velký flák cesty. Za volantem se střídají naši tři skvělí řidiči - Dundee, Kačer a Milan. Jedeme krásnou, mírně zvlněnou, lesnatou krajinou. Je slunečné počasí. Dálnice jsou ve výborném stavu, provoz plynulý.

   V té obrovské pohodě jsme ale dnes podcenili několik věcí, které pak dohromady namíchaly nebezpečnou směs.

   Bylo to velmi časné ranní vstávání, chaotické stravování, euforie nás všech z toho, jak nám to cestování v Americe jde a ohromná sranda těch, co se vezou, z nepatrného bloudění našeho obětavého, leč jízdou unaveného řidiče. Veliký smích a úžasné „rady“ řidiči. A tak pár minut po střídání u volantu, další z řidičů co si před chvílí taky nezapomněl „přisadit“, málem zavinil nehodu. Banální, chybné přejetí do nesprávného jízdního pruhu za křižovatkou a kdyby to nezachránil mocně troubící americký kolega mohli jsme zažít s naším vypůjčeným autem problémy. Bylo to o fous!

   Večer dojíždíme k patrovému motelu, kde máme dnes ubytování. Příjemné, čisté a se zajištěnou snídaní. Pár pivek a padáme do pelechů.

 

Pěšky nachozeno dnes jen trapných 8 km.

A tak nám, málem s odřeným autem, skončil v Americe čtvrtý den.

 

Dobrá rada:

Řidiči se do řízení nekecá.

g.M.

 

Kapitola devátá.

 

   Niagara Falls – Erie. Dnes si dávám rozumný budíček v 6:00 a vybíhám od motelu do staré zástavby městečka Rochester. Malé přízemní domky ze třicátých let jsou většinou dřevěné, nad nimi se tyčí obrovské stromy, všechno listnáče. Po pár kilometrech stáčím směr k domovu a někde poblíž podvědomě tuším existenci Erieského kanálu. V době průmyslového rozmachu u Velikých jezer byl tento kanál zásadní dopravní tepnou, která povznesla celý region kolem něho. Nyní se již k lodní dopravě nepoužívá a slouží k rekreaci.

A je tu! Kolem kanálu vede cesta určená k běhání a cyklistice. Kousek si probíhám v příjemném zeleném tunelu, ale musím dát záhy čelem vzad a vyrazit na motel.

   Před odjezdem z parkoviště jsem krátce vzpomenul včerejší skorokolizi a vyhlásil jsem řidiče za osobu nedotknutelnou, ze které si nikdo nebude dělat prdel. Radit šoférovi bude pouze jeho kolega na předním sedadle a jen na požádání. A jestli je potřeba si z někoho cestou dělat srandu, tak že to beru dneska na sebe, ať si poslouží. Všichni se tvářili neurčitě, ale diskuse se nekonala.

   Dnes prvně vyjíždíme po výborné hotelové snídani s toasty a kávou. V 8:00 již míříme na  Niagaru. Máme před sebou poměrně krátký úsek cesty  a tak do města Niagara Falls přijíždíme již v 11:00. Zastavujeme u první informační boudy na okraji města a Dundee nám u místních překupníků domlouvá prohlídku Niagarských vodopádů. Akceptuje cenu 105 dolarů a čtyři hodiny čekání na autobus. Že čas využijeme na nákup potravin na dnešní den.

   Tento nápad, kdy jsme všichni po snídani a kdy by nám nákup ležel několik hodin v rozpáleném autě, se mi jeví natolik absurdní, že nekompromisně vyžaduji pokračovat v jízdě dál, směrem k vodopádům. Náš tým rozpačitě nastupuje do auta, ale za deset minut jsme už před " Velitelstvím Niagary". Několikapodlažní hlavní informační budovou s recepcí, prodejnami a restauracemi. Na prohlídku můžeme jít za pět nebo dvacet minut, cena téhož co u překupníků je zde za 68 dolarů! Obsluha parkoviště nám ještě ukáže kde máme zaparkovat a jde se.

   Niagarské vodopády jsou nádherný zážitek na celý život. Hlavně se nesnažte ušetřit za vyjížďku lodí. Ze břehu nikdy neuvidíte to, co z lodi pod vodopádem. Jenom tam vynikne jeho výška a mohutnost hmoty padající vody. Lodní motory jdou na plný výkon, příď míří směrem k padající vodě. Loď ale stojí na místě. Nekonečně dlouhé minuty pod vodopádem a rachot padající vody umocňuje vaší nepatrnost.

   Nechtěl jsem znovu popisovat epizodu z plavby k vodopádu, ale prý to byl nejlepší report z cesty. Tak tedy: Jsme na lodi pod padajícím vodopádem a mezi mnou a Bobinem stojící žena náhle rozhodila ruce a začala vykřikovat směrem k Bobinovi : „Oh, my God!“ V první chvíli mě napadlo, že se po letech setkali dva spolužáci ze základky. Ale houby. To Bobin upustil svůj foťák do vod Niagary a ten vodopád, jak už má ve zvyku pouze teskně hučel. No a chudák Bobin, ten jen teskně čučel.

  Po čtyřech hodinách strávených jedinečným zážitkem u Niagarských vodopádů jedeme ještě omrknout obří vír na řece asi tři km pod vodopádem a poté vyrážíme podél jezera Erie do města Erie.

   Děláme první velký nákup v marketu, každý jede jídlo na sebe, když někomu dojde pivo, nastupuje solidarita a nešťastníkova krize je okamžitě vyřešena. Pensylvánie je obzvláště  protialkoholicky zaměřený stát. Alkohol je možno zakoupit jen ve specializovaných prodejnách. I chlapa v důchodovém věku téměř vždy požádají o předložení dokladů k identifikaci. Řeknou vám AJ DÝ a už hledáte pas. Smlouvat ani nezkoušejte!

   Na skvělé náladě celého týmu se projevilo málo najetých mílí a praktický celodenní flákání u Niagary. Všichni jsou OK, výlet probíhá dle představ, žádná velká námaha, přesto zážiteček. Dnes spíme na hotelu kousek od Erijského jezera.

 

Kolem Niagary jsme dnes nachodili 13 km.

 

A tak pro nás v Americe skončil pátý den a pro Bobinův foťák začal život potápěče na plný úvazek.

g.M.

 

Kapitola desátá.

 

   Pittsburgh – Elkins. Vstávám v 5:30 a mám v úmyslu proběhnout se kolem jezera Erie. Oplocené soukromé pozemky ale ani po půl hodině běhu neumožňují dostat se k jezeru. Na radu se bohužel není koho zeptat a  moje intuice naprosto selhává. Každý pokus končí ve slepé ulici. Vracím se tedy na náš hotel. Chlapi jsou již vzhůru, balíme na cestu a vzpomínáme na včerejší úžasnou hotelovou snídani.

   Vyjíždíme v 7:30 a kopírujeme břeh Erijského jezera. Na jednom obzvláště hezkém místě Dundee zastavuje a jdeme na pláž. Zbýša do písku čmárá OCR 2016 a fotíme se. Žádný spěch, pohodička na sto procent. Pláže jsou po ránu prázdné, jen osm chlapů hází po hladině žabky. Tři odrazy v USA, dva v Kanadě. Je slunečné počasí a fouká mírný větřík. Na koupání to ale absolutně není.

   Zázemí pláže tvoří čisté toalety, což se nám hodí. Před vyjetím to máme vždy všichni na povel.

   Projíždíme městem Erie a pokračujeme dál do Pittsburgu. V centru Pittsburgu v úplně nařachnutém parkovišti Dundee domlouvá, že tam necháme auto i s klíčky a že si ten naprosto neznámý chlap z parkoviště s našim autem dle potřeby cukne. Pak vyrážíme na krátký výlet po městě. Cestou se ptám Kačera na radu, co si počít s naším „bavičem“. Od chvíle co jsme nastoupili do auta nás neustále krmí svými nahlas vyřvávanými sprosťárnami. Říká, že mu mám zkusit domluvit. Má nejspíš pravdu, nic lepšího nás nenapadá.

   V Pittsburgu navštěvujeme náš první army shop v USA. Je poměrně rozlehlý, ale nic nás neoslovuje. Zboží jako v Čechách, ceny také stejné.

Z Pittsbirgu jedeme po dálnici směrem na hranice se státem West Virginia. Naši skvělí řidiči se střídají za volantem, nikdo jim již do řízení nekecá. Dnes je přelomový den. Jako by všem konečně došlo, že o toho za volantem je potřeba se starat. A tak je slyšet: „Dáš si něco k jídlu? Chceš se napít ?“. Trvalo to pět dní, než se z nás stal tým.

   A konečně něco! Po přejetí hranic narážíme na místní antik - rozlehlou přízemní halu se staršími majiteli, kteří jsou sice již pomalejší, ale velice příjemní a vstřícní. Je vidět, že je to stále baví. Prolézáme regály, skříně a vitríny. Každý z nás nachází něco, co ho oslovuje, jen místo v autě a následně v letadle je našim limitujícím prvkem. Odtud si opravdu každý z nás chce něco přivézt domů. Kupuji opasek s bodákem z WW II. Kvalita prvotřídní, cena velice příznivá. Ještě malý zvoneček, zaplatit a jedeme.

   Dnešní úsek byl snesitelný, jelo se v pohodě. Před dojezdem nakupujeme večeři a pivo, dotankujeme na příští den a jedeme směr hotel.

    Když jsem večer dopsal denní report do Prahy a šel hledat své kolegy, málem jsem padnul naznak. V rohu parkoviště, u odpadkových kontejnerů na obrubníku sedělo mých sedm kamarádů jako sedm bezdomovců a popíjeli z plechovek pivo. Výjimku tvořili pouze Jindra, ten seděl na tvárnici a Bobin, ten pil z láhve víno. Hned mi nabídli pivo a tak jsem si dal jedno a pak druhé. Byla krásná vlahá noc a kolem létali světlušky.  Takovou pohodu byste nezažili ani v sebeluxusnějším baru.

 

Dnes pěšky jen 9 km.

A tak pro nás skončil v Americe šestý, příjemný a pohodový den, ve znamení opravdové kolegiality.

g.M.

 

Kapitola jedenáctá.

 

   Daneville. Dnes nás čeká nejdelší přejezd na naší pouti Spojenými Státy. Pojedeme vnitrozemím přes rozlehlý masiv Apalačských hor. Vyrážíme po super hotelové snídani, nacpáni k prasknutí a nakávováni, co se jen nad tu skvělou snídani vešlo.

   Odjezd je v 8:00 a hned se dostáváme do kopců zhruba 1 200 m nad mořem. Kolem nás jsou všude nekonečné lesy, od obzoru k obzoru. Silnice se v některých partiích kroutí jako had, u silnice je jen občas pár domů. Máme dobrý čas a tak naprosto nahodile odbočujeme z hlavní silnice na menší asfaltku, ze které se záhy stává úzká silnička, která stoupá stále vzhůru do kopce.

   Dojíždíme na její konec, kde již rostou jen vysokohorské smrky a pod nimi neuvěřitelně souvislá mechová plocha. Koberec jako čerstvě posečený trávník té nejvyšší kvality. Je zde malé parkoviště a my se na naší objevitelské pouti dostáváme k místu, kde kdysi stávala protipožární hlídková věž. Pamětní deska vzpomíná posledního strážce, který zde vzorně sloužil plných dvanáct let. Na ceduli je nápis Gaudineer OVERLOOK, Monongahela National Forest. Na místě, kde stávala věž, jsou již patrné jen betonové základové patky. Ticho je tu absolutní, tady si netroufnou pípnout snad ani ptáci.

   Po půl hodině se zase vracíme zpět na naší silnici a míříme do Lexingtonu. Cesta pomalu ubíhá, a tak si ji krátíme příběhy. Milan nám vypráví o sousedovi, zelináři, co potřeboval dovézt plnou Avii zboží na trh a když se mu rozlomil cestou volant vzal hasák a dořídil to točením hasákem za hřídel volantu. Dávám k dobrému historku o koupi mého prvního náklaďáku ještě za komunistů. Při převodu původní majitel od kolotočů, jménem Kočka tvrdil policejnímu technikovi, že ho posílá brácha z dopravního inspektorátu, aby mu to rychle přepsal. Když mu technik řekl, že žádného Kočku na D.I. nezná a co že tam brácha dělá, tak mu pan Kočka s klidem Angličana řekl, že tam brácha čeká ve frontě na vydání řidičáku. No to jsme odtamtud mazali! Kočka mi pak ale tvrdil, že už mu ten jeho fígl mockrát vyšel.

   Virginia Military Institut leží v lexintonském Shenandoa Valley a je to opět nádherné místo. Navštěvujeme muzeum G. Marshalla, které je však spíše studovnou. Málokdo dnes již ví, že tento generál zodpovídal za vybudování armády Spojených Států v době WW II a to včetně projektu Manhattan. Vypráví se, že když svým podpisem schválil žádost o sto miliard dolarů na vývoj atomové bomby tak se zeptal: „Víte, co jsem podepsal před tímto dokumentem? Šek na osivo na svůj trávník. Bylo to za tři dolary padesát dva centů.“

  Návštěva tohoto muzea má ale smysl spíše pro badatele, či znalce úspěšné práce tohoto muže. To my bohužel nejsme. Snad ještě na závěr Marshallův výrok ukazující jeho přístup k velení: „Pánové, s žádným problémem nezápaste, ale řešte ho!“

   Areál akademie je impozantní, opět obrovský prostor pro vojenské přehlídky, všude vzorně sestřižené plochy závlahovaného trávníku. Ze všeho tady dýchá vojenský pořádek.

   Nasedáme do našeho Forda a jedeme k dnešnímu cíli naší cesty. Je jím Daneville, město, kde se nachází největší tankové muzeum v USA.

   Od rána jsme kromě snídaně skoro nic nejedli, takže v Daneville jdeme nejdříve na nákup něčeho k večeři. Asi pod vlivem permanentního hladu králem dnešní nakupování byl Milan. Valil totiž na pokladnu vozík s obrovskou kýtou. Zbýša ho ale zastavil a s ledovou tváří ho pokáral: „ Co to je! To jsme měli přeci včera!“ Milan bez jediného slova otočil vozík a vrátil kýtu do mrazáku.

   Večer dojíždíme na hotel po celodenní jízdě docela dobití. Sepisuji si ještě poznámky o událostech dnešního dne a jako každý večer píši a posílám Šeďovi ke zpracování After Akcion Report, aby naši blízcí a kamarádi od nás měli čerstvé zprávy. Sledovanost těchto hlášení je překvapující. I moji souputovníci si každý večer čtou, „jak že se měli“ předchozí den.

   Zítra si můžeme přispat, prohlídky v tankovém muzeu začínají v 10:00. Po týdnu již víme, že náš plán trasy byl stanoven reálně, nikdo nežbrblá, držíme při sobě.

   Jo, dneska ráno jsem měl s našim kamarádem „bavičem“ dlouhou řeč k těm jeho vulgaritám, kterými nás každý den krmí. Je to ale jako nabírání vody cedníkem.

 

Pěšky dnes jen 4 km.

A tak pro nás skončil v Americe sedmý den.

g.M.

Kapitola dvanáctá.

 

Richmond. Odjezd od hotelu máme dnes naplánován na 9:00.

   Virginie je totální prádelna, všude je vedro a vlhko. Večer vyprané a vyždímané prádlo je ráno snad ještě více mokré.

   U snídaně nás Jindra velice erudovaně zasvětil do tajů pěstování a zpracování tabáku. Jeho přednáška začala zrytím záhonů, setím, přepichováním a sázením (selský tabák 50 cm od sebe, virginský 80!). U virginského je nutno odstranit květ! Po sklizni následuje tříměsíční sušení a pro zlepšení chuti je možná fermentace. Následuje krájení na jemné proužky a končí (konečně) finálním nacpáním dýmky. Z jeho slov je cítit velkou lásku k probíranému tématu. Zvolil si pro své školení nejlepší možné místo - kolem nás jsou všude pole plná kvalitního virginského tabáku.

Po snídani a nezbytném cigárku vyrážíme.

   U největšího tankového muzea v USA jsme přesně v čase otevření. Vstupujeme do budovy přes bezpečnostní rám a podepisujeme formulář s prohlášením, že jsme poučení o tom, že všechny průsery, co se nám v areálu stanou, bereme výhradně na sebe. Pak lze teprve zakoupit vstupenku za solidní cenu dvanácti dolarů.

   Při přípravě návštěvy muzea v Danevillu jsem ještě z Prahy „tahal rozumy“ z kurátora muzea, a tak směřujeme rovnou do první haly s obrněnou technikou. Je tam totiž dlouhý pult, kde je možno si vybrat a při odchodu z muzea zaplatit doplňky výstroje z WW II, Koreje, či Vietnamu. Probíráme se nakupenými věcmi, já nacházím krásnou tornu, opasek a ještě pár zachovalých drobností z WW II. Žádné zázraky, ale je to s „příběhem“. Každé ráno jsou věci na pultu doplňovány, a proto je dobré jít nejdříve sem a pak teprve na prohlídku muzea. Materiálu je tam však pro každého zájemce více než dost :-).

   Expozice muzea začíná v sále s vitrínami s vojenskými pokrývkami hlavy, uniformami a nekonečnými řadami vitrín se zbraněmi. Místnosti jsou zde věnované např. jen kulometům, periskopům, zaměřovačům a vojenské optice. Pokračují pak dále exponáty ve třech obrovských halách. Ve dvou halách je obrněná technika americké provenience a několik kusů německé druhoválečné techniky. Překvapuje mě, že je v expozici velice malé zastoupení pro nás ikonického tanku Sherman. Možná je to důsledek filozofie US Army. Pokud tanky někde v zahraničí splní svoji povinnost, tak po skončení mise se už nevracejí zpět do USA, ale zůstávají tam, kde je jich potřeba. Dvě haly jsou zcela zaplněné exponáty, třetí je z poloviny prázdná a očividně se průběžně doplňuje. Technika je nepojízdná, ale kompletní. Prohlídka nám trvá skoro tři hodiny. Nakupujeme předměty na památku a fotíme se před muzeem. Byla to sem sice štreka, ale stálo to za to.

   Cestou do Richmondu zastavujeme u několika antiků a na jednom bleším trhu. Majitel jedné „štěničárny“ má krásnou sbírku historických ostnatých drátů, ale dobře zná její cenu. Čtyřicet dolarů se mi zdá příliš.

   Krajina, kterou ve Virginii nyní projíždíme, je mírně zvlněná s lesy lužního charakteru. Pole střídají sady a je tu výrazně větší množství domů kolem silnice než bylo v Západní Virginii.

   Dnes jsme toho moc nenajeli, prvně dojíždíme do cíle a není nutno dotankovat. Nyní nás už čekají jen krátké přejezdy. Naše chaotické stravování některé z nás odměňuje již několik dní svými následky. Dlouhé přejezdy by pro nás teď byly dost utrpením. Tak dnes ještě rychlý večerní nákup a dojezd na nocleh k hotelu nedaleko od Richmondu.

 

Pěšky jsme dnes nachodili jen 7 km.

A tak pro nás v Americe skončil osmý den. Jsme v polovici naší cesty a teď už se nám to bude ukrajovat trapem!

g.M.

 

Kapitola třináctá.

 

   Richmond - Washington. Dnes jsem si dal budík na 5:30 a v příjemném ránu běžím ven z města okolo řadovek pro lidi s nejnižším příjmem. Říkají tomu „terrace house“, ale zapomeňte na dům s terasou, tady bych si holku asi nenamluvil! Prvně vidím společnou prádelnu, kde je možnost si za pár drobných vyprat a navrch k tomu si popovídat.

   Po hotelové snídaňové nacpávačce v 8:30 odjíždíme do Richmondu.

   Je sobota a po pár mílích narážíme na obrovský bleší trh. Desítky, možná stovky stánků, věci rozložené na stolech nebo na plachtách na zemi. Mezi tunami nesmyslů se může objevit klenot, ale dnes se zázrak bohužel nedostavil. U jednoho stánku potkávám chlapíka, který má kromě jiného vystavenou také krabici s noži. Oslovuji ho, že jsem z Evropy a asi pět let už sháním originál WW II armádní kapesní nůž. Směje se, ať přijdu příští sobotu, nůž má prý doma a za týden mi ho přinese. A tak se zase směji já protože za týden už budu sedět v letadle směr Evropa a za týden fakt nemá cenu mi cokoliv nosit. Povídal, že pochází také z Evropy, z Řecka. Tak jsem mu dal naší klubovou rybičku a svojí vizitku, no co kdyby mi chtěl poslat nůž pod stromeček? Podali jsme si ruce, popřáli hezký den a já věděl, že tak blízko jako dnes jsem u toho hledaného nože ještě nikdy nebyl.

   Docela mě překvapilo, že po týdnu v USA a asi také hnán touhou po té kudle, jsem se byl s tím chlapem schopen celkem bez problémů, domluvit. Strávili jsme na blešáku skoro dvě hodiny, bohužel bez velkého úspěchu. Nasedáme do auta a frčíme do Richmondu. Provoz na silnicích je již daleko zahuštěnější, je znát, že se dostáváme k civilizaci.

   V Richmondu necháváme naše auto stát na ulici v centru města. Je sobota a to je na prohlídku bývalého hlavního města konfederace ideálním dnem. Navštěvujeme všechny významné budovy z období občanské války. Některé z budov, které jsou historicky spjaty s jižanskými osobnosti, jsou doslova obestavěny vysokými stavbami a těžko se hledají. „Jižanství“ si tady nikdo veřejně nemůže dát na svůj „vývěsní štít“. Je znát cílený tlak potlačovat jakékoli snahy o připomínání tohoto historického období USA.

Když se vracíme z prohlídky města s překvapením zjišťujeme, že stojíme s autem naproti domu, kde za války žil generál Robert Lee, vrchní velitel jižanské armády. Na takto významném domě je ale jen malá pamětní deska.

   Při výjezdu z města na široké třídě vidíme pomníky a sochy v nadživotní velikosti. Jsou tam generálové Stuart, Lee, Jackson a i tady, naprosto nesmyslně, v životní velikosti mezi generály umístili sochu tenisty!

   Domy na tomto předměstí jsou v nádherném jižanském stylu, většinou cihlové a s verandami. Jen ty houpací křesla a lavice na řetízkách nám tu nějak schází. Doba se zrychlila i tady na Jihu a na vysedávání asi už není čas. Okolí domů je plné stromů, kvetoucích keřů a květin.

   Opouštíme Richmond a na Washington to už valíme po mnoha proudové dálnici. V některých místech je i včetně nájezdových sedm jízdních pruhů jedním směrem. Za volantem je Milan. Dundee již pár dní neřídí, blbě našlápl a má něco s kotníkem. Chodí s obtížemi, ale snáší to statečně. Milana před Washingtonem střídá u volantu Kačer. Vjezd do města je plný nástrah. Dundee je přilepený zrakem na navigaci, skvěle určuje směr a dává Kačerovi pokyn za pokynem. Kačer dojíždí před náš hotel a je totálně vykoukaný. Vykládáme bagáž a Milan jde zaparkovat naše auto do sousední ulice. Je to parkovací bonus víkendové návštěvy Washingtonu. V pondělí ale musíme v sedm ráno vypadnout! Pro pracovní dny hlásí tabule doslova: DON´T EVEN THINK OF PARKING HERE. (AŤ TI ANI NEPŘÍJDE NA MYSL, ŽE BYS ZDE MOHL ZAPARKOVAT.)

   Náš hotel leží od Bílého domu cca 1 míli vzdušnou čarou a jeho kvalita je na úrovni. Pouze nám nefunguje splachovačka na WC. Muž z recepce se jde na problém podívat a řeší to přidělením klíče od dalšího pokoje na naší chodbě. Banální závadu, během chvíle opravuji a za odměnu dostávám kázání od Dundeeho, že si to má opravit hotel. No, kecy mi vadí výrazně míň, než courat v noci po chodbách na WC. A tak si ještě jdeme nakoupit do speciálu pivo, aby bylo co pít při večerním dolaďování zítřejší trasy prohlídky pamětihodností Washingtonu.

 

Pěšky dnes nachozeno 11 km.

Jo a tak nám v Americe skončil devátý den

g.M.

Kapitola čtrnáctá.

 

   Washington. Je nedělní ráno 6:00 a drobně prší. Vybíhám směrem k Bílému domu, ale bezpečnostní zátarasy mě brzy nutí změnit směr. Všude jsou policisté a vzhledem k zítřejšímu státnímu svátku je to naprosto pochopitelné. A tak točím a dávám se směrem k našemu hotelu. Mám v úmyslu se ještě podívat do poblíž stojícího luteránského kostela. Je však brzy po ránu, takže je zamčeno. Luteránští bratři to mají s Nejvyšším domluvené až na desátou. Pomalu se vracím na hotel a přestože je jen půl hodiny do smluveného odchodu na prohlídku města, kupodivu všichni ještě spí.

   Budíček je ale bleskový, následuje rychlá snídaně a už vyrážíme ke stanici metra. Před vstupem na nástupiště je nutno si na jednom automatu vystavit kreditní kartu a na druhém automatu, za hotovost, kartu „nabít“. Teprve potom hurá k turniketu. No a samozřejmě, že zrovna mě si vybrala nějaká Indka, abych jí poradil, jak funguje washingtonské metro.  Slepý ukazoval cestu jednookému. Za takový jazykový výkon sluší rádci vyříznout jazyk!

   Naše první cesta po pamětihodnostech Washingtonu vede na Arlingtonský hřbitov. Cestou míjíme Pentagon, a přestože jsou všude malované zákazy focení, tak nám to nedá a s vlajkou Old Car Rangers se před budovou Pentagonu rychlostí blesku fotíme.

   Pokračujeme prohlídkou Arlingtonského hřbitova. I když je po ránu, tak zde již proudí davy návštěvníků. Hřbitov je rozsáhlý a vzorně udržovaný. Jsou zde uloženy nejen ostatky padlých vojáků armády Spojených Států, ale též náhrobky se jmény ministrů a senátorů. Zvláštní čestné místo tu mají bratři Kenedyové. Jejich hroby jsou označeny překvapivě  prostými kříži. Naše návštěva hřbitova trvala tři hodiny.

   Ještě jdeme k památníku hrdinů bojů o Ivo - Jimu, k jehož stavbě sloužila jako předloha známá fotografie vztyčování vlajky Spojených Států na dobytém ostrově.

   Vracíme se pěšky přes most vedoucí nad  řekou Potomac do historického centra města. Washingtonův monument, nejvyšší celokamenná stavba na světě, nás bezpečně vede k cíli.

   Fotíme se před památníkem Lincolna, jdeme k památníku padlým vojákům v Koreji a ve Vietnamu. Památník padlým ve Vietnamu je černá granitová stěna s nekonečným množstvím jmen. Jmen je na tomto památníku padesát osm tisíc. U zdi postávají v tichosti lidé, dodržování piety je zde na sto procent. Poslední památník který navštěvujeme, patří padlým americkým vojákům, kteří položili svůj život během WW II.

    Dalším cílem našeho putování je Kapitol. Přístup k němu je všude uzavřen kovovými zábranami a před samotným Kapitolem musíme projít policejní kontrolou a bezpečnostním rámem. Leháme si po celodenním chození na trávník, je chvíle odpočinku. Sledujeme přípravy na zítřejší ranní koncert, které probíhají na pódiu před námi. Bohužel nás za chvíli zvedá drobný deštík, takže pokračujeme v chůzi směrem k Bílému Domu. Celý den jsme měli na prohlídku Washingtonu příjemně pod mrakem, až nyní prší.

   Večer přicházíme na hotel docela unavení. Chodili jsme po městě nonstop od osmi od rána do šesti do večera, Washington jsme si ale doslova „ vošahali nohama“.

   Když si jdu večer koupit pivo, musím si po celodenní turistice dávat pozor, abych se mezi regály moc nemotal. Tady ve Washingtonu, bych na policejní stanici opravdu nerad vysvětloval podezření, že to není „po požití“, ale po courání městem.

 

 

Dneska jsme se předvedli, nachozeno 26 km.

A tak pro nás skončil v Americe desátý, dost úmorný den.

g.M.

 

Kapitola patnáctá.

 

   Washington. Dnes ráno vyrážím od hotelu směrem z centra po Rhode Island Avenue. Ulice jsou prázdné, čisté, bezpečné a nudné. Proti pulzujícímu New Yorku mám tady ve Washingtonu pocit, že tu doslova „chcípnul pes“. Život tu jede na půl plynu, tempo tu asi udávají „přemýšliví“ státní úředníci.

   Ráno lenošíme, je dost času. Na oslavy 4. července, které začínají v 11:45, vyrážíme od hotelu v 10:00, máme to jen pár ulic chůze. Na místo, kde bude slavnostní průvod, přicházíme s půlhodinovým předstihem. Část z nás si jde v mezičase prohlídnout muzeum, na jehož vstupní rampě jsme zaujali místa se skvělým výhledem. Zbytek naší party zabral část ochozu kolem muzea a tak sedíme a tlacháme v očekávání věcí příštích.

   Jak běží čas, lidí pozvolna přibývá. Policistů je poskrovnu a překvapivě neprobíhají žádné kontroly tašek a podobně. Přesně v 11:45 je z dálky slyšet hudbu, kterou ale po chvíli přehlušuje hřmot motorů motocyklů Harley Davidson. Nastupuje totiž Mertopolitan Police Motorcycle Team a  do pohybu se dává čelo slavnostního průvodu. Tvoří ho třicet policistů, obrovských chlapů na strojích o váze jistě přes 300kg. Jedou ve dvou formacích ve tvaru „V“. V jedné formaci vždy patnáct a za nimi dalších patnáct strojů. Pomalou, plynulou jízdou ukazují, kdo tady dohlíží na pořádek. No a s tím kraválem, prostě super! Za policisty s patřičným odstupem, aby bylo vůbec něco slyšet, jde vždy kapela a za ní pochodují vojáci v dobových uniformách.  Nejprve pluk z období britsko – francouzské války, za ním s vlastní kapelou a patřičným odstupem pluk z období boje za nezávislost, za ním opět s odstupem a svojí kapelou pluk z období občanské války.

   Tento blok slavnostního pochodu, od dalšího bloku již karnevalového charakteru, opět oddělují policisté na svých motocyklech Harley Davidson. Nyní předvádějí pro změnu svoje dovednosti v jízdě. Tvoří hřmícího hada, který se kroutí od jedné strany vozovky ke druhé, prudce akceleruje, aby ve vteřině zase prudce zastavil. Policisté otáčejí své mašiny a vyrážejí proti průvodu, který jde za nimi a opět prudká otočka a plný plyn. Jsou perfektně sehraní a svoji jízdu si doslova užívají.  My diváci s nimi. Lidé tleskají a řvou nadšením.

   Následuje průvod, který má ukázat národy, které Amerika přijala za své plnohodnotné občany a kteří dávají najevo svojí účastí v průvodu, že nezapomínají. Převažují skupiny z asijských zemí. Pokračuje to všehochutí s nafukovacími obřími paňáci a trvá to všechno dvě hodiny. Dvacet minut po skončení průvodu je ulice naprosto čistá a slavnost připomínají jen desítky pojízdných vozů s občerstvením, které využívají možnost nasytit a hlavně zkasírovat za své předražené a mizerné zboží odcházející davy. Ulice plná lidí dokazuje, že tady se na teroristy kašle, protože to je jediné, co na ně platí.

   Po skončení oslav jdeme na prohlídku indiánského muzea. Nádherná, obrovská budova ze žlutého  pískovce evokuje svými tvary indiánské pueblo. Je to architektonický klenot a muselo to stát spoustu peněz. Jsme natěšeni na vnitřní expozice, ale třetinu prostoru zabírá vstupní hala, třetinu jsou schodiště, výtahy a záchody a ve zbylé třetině fotografie a historie indiánských kmenů. Jedna vitrína s keramikou.

Velký prostor je vyhrazen jídelně, kde podávali indiánská jídla. Šel jsem do kompromisu a dal si cosi mexického, o čem mě prodavač předem ujistil, že nevyhořím.

  Odcházíme z muzea za silného deště, náš bavič sebral ve vstupní hale odkapávající deštník a je očividně spokojen sám se sebou, jak si umí vyřešit problém. A tak se za stálého deště vracíme k našemu hotelu.

   Večer je ještě slavnostní ohňostroj. Chlapi vyrážejí, ale dnešní nízká oblačnost dává na velké světelné efekty velice malou naději. Po návratu na hotel mi to pak potvrzují. Místo ohňostroje byly vidět pouze prosvětlené mraky.

 

 

Dnes jsme nachodili 12 km.

A tak pro nás skončil v Americe oslavou Dne nezávislosti jedenáctý den.

g.M.

 

Kapitola šestnáctá.

 

   Philadelphia. Odjíždíme dnes z Washingtonu přes Baltimore do Philadelphie.

   Budíček si dáváme na 6:00 a v 7:30 již za sebou necháváme dnešní deštivý a nevlídný Washingtonu. Náš dnešní přejezd je dlouhý 140 mílí, což je pohoda. Jedeme po osmiproudé dálnici s hustým, ale svižným provozem. Každý řidič tady běžně dodržuje daleko větší odstup od auta jedoucího před ním. U nás v Čechách by se do takové mezery napasovali nejméně tři nebo čtyři naši mistři volantu. Přesto jsme ale dnes svědky následků kolize tří osobních aut. Jedno z nich leží na střeše v travnatém pruhu mezi dálnicemi, dvě další stojí u středové krajnice. Jedeme krokem nejméně 3 míle. Po tom, co jsme najeli téměř 2 000 mil, to je první dopravní nehoda, které jsme na naší pouti Spojenými Státy svědky.

   Dojíždíme do přístavního města Baltimore. Washingtonský déšť je minulostí, slunce pere na sto procent. Přístav je čistý, všude voní moře. Je to již pár dní, kdy jsme přetrhli naši pupeční šňůru k našemu skvěle  jazykově vybavenému Dundeemu a tak si dáváme rozchod a vyrážíme každý jiným směrem. Někoho láká prohlídka starého „pirátského“ korábu, jiného zase ponorka nebo jde na projížďku lodí po přístavu. Já vyrážím směrem k molu č.1. na Clinton Street. Je tam zakotvena jedna ze dvou provozuschopných slavných lodí Liberty Ship, které zbyly z mohutné druhoválečné flotily těchto transportních lodí.

   Tři hodiny v přístavu utekly jako voda a naše parta se opět, přesně na čas, schází u auta a vyrážíme směr Philadelphie. Po hodině a půl jízdy již dáváme bágly na hotel a hned jedeme autem na prohlídku města, ve kterém se 4. července 1776 sešli zástupci třinácti kolonií, aby sestavili Deklaraci nezávislosti. Před historickou  budovou Independence Hall je nečekaně dlouhá fronta zájemců o návštěvu. Část našeho týmu prohlídku vypouští a čeká na nás v parku. Průvodce je mladý černoch, vypráví velice příjemným hlase a s velkým zaujetím. Vyfotil jsem si místo, kde při podpisu Prohlášení seděl G. Washington a pro jistotu i místo, kde při prohlídce seděl náš Jindra, ten ale zrovna nic nepodepisoval.

   Po skončení prohlídky se přesouváme do Liberty Bell Center, kde je umístěn slavný Zvon svobody. Je to poměrně skromná expozice, kde na konci haly je umístěný historický zvon. Má na boku velkou prasklinu a na jiné části je patrná starší oprava další trhliny. Odlévali ho tenkrát asi ve fofru. Prolítneme ještě informační centrum a náš Milan nás veze zpět domů k hotelu. Všichni chválíme Milanovu brilantní jízdu městem, je to již ostřílený Američan. Nálada je stabilně výborná, konstatujeme, že to co tady zažíváme, se nám již podruhé v životě zaručeně už nikdy nepodaří. Tak si to náramně pěkně pochvalujeme a mě, starého jasnovidce, už začíná mrazit kolem žaludku! Doslova slunečný den, před zítřejší „bouřkou“.

 

Nachodili jsme 11km.

Poděkování všem tam u nás doma, že jste nám tuhle čtrnáctidenní  nádheru umožnili zažít.

A tak pro nás v Americe skončil dvanáctý den.

g.M.

 

Kapitola sedmnáctá.

 

   Atlantic City. Den třináctý je dnem naší velké americké krize. Dnem, kdy každý z nás má svou nezpochybnitelnou pravdu, ze které nelze ani o milimetr ustoupit. No, prostě jsme si to jen včera pochválili, jak nám to pěkně klape.

   Ráno vybíhám proti slunci směrem k řece, abych ho měl v zádech až za hodinu vystoupá a já poběžím zpátky. Pálí dnes jak čert již od časného rána. A pozor změna - přes řeku to nejde, most jaksi nepočítá s chodci a tak otáčím a vracím se oklikou zpět k hotelu.

   Odjezd z Philadelphie si Kačer prosadil na 10:30, aby se mohl dospat. Čučíme na hotelu jak pitomci a dnes prvně padá kritika na jeho permanentní touhu být lídrem skupiny. Jak jsme doposud byli vždy  jednotní, tak pro dnešní den to neplatí. A to není ještě zdaleka všemu konec. Sotva jsme ujeli pár mílí, Kačer, který dnešní napětí v naší skupině vůbec nezaregistroval, velí zastavit na kafe. Dnes nám to cestování tedy opravdu jde jak psovi pastva. Ještě jsme ani pořádně nevyjeli a už zastávka.

   Takže máme za sebou kávu a cigaretu a vyrážíme. Zítra nás čekají Američané z klubu v New Jersey, se kterými jsem navázal kontakt již přede dvěma měsíci z Prahy. A tak jsem si ráno při čekání na Kačerovo dospání, načmáral pár řádků co říct, až dorazíme na naši návštěvu v jejich klubu. Chtěl jsem ty Amíky trochu seznámil s  klubovou historií a činností Old Car Rangers. Přečetl jsem v autě ostatním text a nikdo neměl výhrady. Když jsem ale Dundeeho požádal o přetlumočení textu našim americkým kolegům, Dundee mojí prosbu rezolutně odmítl. V tu chvíli se k Dundeemu jako mávnutím kouzelného proutku přidali ostatní s doplňky co všechno se má říci a o co se má naše kolegy, které jsme v životě dosud neviděli, požádat a co by nám mohli zařídit. A tak mi bouchly saze a to já pak vidím dost rudě!

   Již v tiché domácnosti dorážíme do Atlantic City. Pokoje ale pro nás ještě nejsou nachystány a tak necháváme auto v garážích a jdeme na pláž. Polední slunce pálí jak autogen a chlapi ulehají do písku. Vybaven zkušeností, jak polední opalování u moře končívá, odcházím na obhlídku nejbližšího kasina. Po domluvených třech hodinách jdu za opalovači, kteří ale ve sluneční lázni chtějí ještě pokračovat.

   Vracím se na další dvě hodiny do chladného, klimatizovaného prostoru místního kasina a tentokrát již nemám oči na vrh hlavy. Hrací automaty nejsou žádný zázrak a po hodině mohu konstatovat, že cenu výletu do Států se mi podařilo docela příjemně snížit. Je čas se jít ubytovat. Hotel je přepychový, cena bez komentáře.

  Naše komunita je po dopolední krizi rozvibrovaná. Hraje se více méně 7 : 1.

   Na Atlantic City je zajímavé, že po jedné straně ulice jsou směrem k oceánu honosné hotely a kasina a na protější straně téže ulice je chudinská zástavba, kam bych v noci nikomu nedoporučoval chodit.

   Večerní procházka po kolonádě kolem Atlantiku je příjemná hlavně pro toho, kdo má rád atmosféru  Matějské pouti.

 

Nevím, kde jsem to sebral, ale mě to ukazuje, že jsem nachodil 5 km. To asi ta rozlehlost našeho hotelového pokoje.

A tak pro nás v Americe skončil kritický, třináctý den.

g.M.

Kapitola osmnáctá.

 

   New York. V 7:00 vyjíždíme z Atlatic City na návštěvu našich amerických kolegů z Central Jersey Military Motor Pool členů MVPA. Krátce po vyjetí se nám náhle rozsvěcuje červená kontrolka na palubní desce našeho vozu a motor ztrácí na výkonu. Je to první závada na našem Fordu za celou dosavadní dlouhou jízdu po USA a zrovna ve chvíli, kdy máme být v cíli na čas. Po zastavení a opětovném nastartování naštěstí kontrolka zhasíná a tak pokračujeme v jízdě a doufáme, že na schůzku dorazíme včas.

   Podařilo se, dojíždíme na minutu přesně. Zastavujeme před nízkou cihlovou budovou v areálu, nejspíše bývalých kasáren. Sotva vypneme motor, už přicházejí a vítají nás očividně natěšení naši noví kamarádi z New Jersey. Zdravíme se s předsedou klubu a jeho chotí Karen. Je tu Kenn, bezvadný chlap, který měl celou akci na starosti a se kterým jsem vše z Prahy domlouval. A samozřejmě náš skvělý Mike, co se nám věnoval celý půlden v N.Y. a mnoho dalších členů jejich klubu.

   V budově, kam nás naši noví přátelé pozvali, je soukromé vojenské muzeum jednoho ze členů klubu. Jsou zde vystaveny nádherné druhoválečné kousky techniky a výzbroje armády Spojených Států. Můžeme tu vidět naprosté unikáty, které se vyráběly v malých sériích a dokonce i prototypy vozidel, které nešly nikdy do výroby. Vystavované expozice jsou ucelené a je tam vidět spoustu práce, lásky a odborné znalosti. Po asi hodinové prohlídce muzea nás naši hostitelé berou do běžně nepřístupné části haly. Majitel muzea tam má doslova hotové klenotnictví! Stojí tam nárazník na nárazník vozidla a technika připravená na celkovou rekonstrukci. Nádhera, nevídané. Tam bych tedy chtěl strávit důchod. Dělal bych tam třeba jen za polívku s kusem chleba.

   Po skončení prohlídky těchto vozidel a techniky jsme pozváni na malé občerstvení. Dostáváme sendviče a kopec zmrzliny. Předáváme dárky, které jsme měli připravené z Prahy. Trička, klíčenky, samolepky, odznaky a další věci. Dostáváme obdobné podarování a na našich nových přátelích je znát, že poznali, že to s nimi myslíme navážno. Na počítači sledují videa z našich klubových akcí a jsou překvapeni jakou techniku a v jaké kondici náš klub Old Car Rangers vlastní. Po téměř čtyřech hodinách nastává loučení, obě strany jsou naměkko. Vyšlo to super. Odjíždíme naplněni skvělým zážitkem z toho všeho, co jsme u našich přátel v New Jersey absolvovali. Takové setkání nedokáže připravit žádná cestovka! 

   Cestou do N.Y. nás opět pozlobuje auto, ale dojíždíme do půjčovny, nahlašujeme problém a do hotelu již jedeme dvěma taxíky. Hotel je na 51 Avenue. Kousek od Centrál parku.

   Večer jsme vyrazili na obhlídku okolí a nákup večeře.

 

   A tak nám v Americe skončil velice vydařený čtrnáctý den, jehož přípravě jsem v Praze věnoval tolik hodin práce.

Nachodili jsme dnes jen 7 km.

 

 

Kapitola devatenáctá.

 

   New York. Po včerejší návštěvě u našich amerických přátel v New Jersey jako by ze mě všechna starost a zodpovědnost za výsledek naší americké mise spadla. Čekají nás teď dva dny v New Yorku! Nesvázáni žádným společným programem ani nutností být někde na určitý čas, budeme moci dýchat atmosféru svobody, kterou dává „Big Apple". Každý sám za sebe, každý podle svého přání.

   Brzy po ránu vybíhám do Cenral Parku. Geniálně řešený prostor parku o rozměrech 4 000 krát 800 m je plný pejskařů, cyklistů a běžců. Nikdo nikomu nepřekáží, všechno má svůj řád. Všude pítka s vynikající vodou a v „tichých koutech" parku na bezpečnost dohlížejí ze svých zaparkovaných aut diskrétní policisté. Rozlehlost parku naprosto eliminuje hluk města. Tady naběháte deset kiláků a ani o tom nevíte. U mě za tu lehkost mohou ta tři kila, co jsem během pobytu v USA shodil a pohodový život minulých dvou týdnů. Zkrátka dnes se běží skvěle.

   Cestou zpět na hotel kupuji lehkou snídani, v hotelu dávám spršku. A ve svátečním, hladce oholen a dobře naladěn vyrážím směrem k „Muzejní míli". Říkají zde tak části 5th avenue, která vede kolem východní strany Central Parku. Jsou zde nejznámější muzea v N.Y. Stěsnat do jednoho dne návštěvu těchto muzeí by se pokusil jen blázen a tak volím Met – Metropolitan Museum of Art, největší muzeum na západní polokouli s neuvěřitelnými šesti miliony návštěvníků ročně.

Mám předem vybrané expozice, které chci vidět - začátky amerického malířství a francouzské impresionisty. Jen tato dvě oddělení mi s trochou času ztraceného blouděním v obrovském prostoru muzea zabírají celé čtyři hodiny. Po prohlídce si dávám oddech v parku a pak jdu pěšky do Harlemu. Navštěvuji Cathedral of St. John the Divine s obrovskou bronzovou sochou před kostelem. Snažím se v kostele doptat, zda večer není poblíž nějaký gospelový koncert, ale bohužel je léto a všichni jsou mimo N.Y. Vydávám se přes Central Park pěšky k našemu hotelu. Chlapi dorážejí chvilku po mě a tak si sdělujeme dojmy z dnešního dne, baštíme kdo co přes den ulovil a pomalu balíme kufry na zítřejší odjezd.

   Večer máme setkání se členem N.Y. hasičského sboru, přímým účastníkem zásahu na záchranu obětí při teroristickém útoku na Dvojčata. Schůzku domluvil Jirka Lavička a přestože trvala jen dvě hodiny, vydalo by to na dva romány. Setkáváme se v recepci našeho hotelu. Přichází středně velký, urostlý muž s postavou hokejisty. Je s ním  drobnější usměvavá paní a dva chlapci. Newyorský hasič celé své krásné rodině dominuje, jeho dva synkové se jako správní kluci očividně nudí. Po chvilce povídání odcházíme k hasičské stanici, kde byl náš nový známý v době útoku na dvojčata ve službě. Všichni jeho kolegové, kteří jsou dnes ve službě se s ním zdraví a je na nich vidět úcta k hrdinovi. V době výjezdu k Dvojčatům byl nasazen v druhé vlně a to již věděl, že všichni jeho kolegové z prvního výjezdu zásah nepřežili! Celou dobu byl potom v troskách v nepřetržitém nasazení až do odvolání záchranných prací. A poté se u něho dostavilo těžké psychické trauma - proč já přežil a moji kolegové ne. Následovala dlouhá terapie a její součástí bylo až bláznivé doporučení psychologa, aby si nechal vytetovat jména svých kamarádů a Dvojčata na záda. Tím, že dostane vše z hlavy ven, ale zároveň, že jeho kamarádi budou navždy s ním. Povídáme si s hasiči, fotíme jejich nablýskanou techniku, no a samozřejmě, že padl naprosto indiskrétní návrh, zda bychom se mohli s jeho tetovanými zády vyfotit. Náš hrdina se tvářil rozpačitě. Ne, že by nechtěl vyhovět, ale byl to necitlivý zásah do jeho soukromí. V prekérní situaci, mě bleskl hlavou nápad a zavelel jsem: „Tak všichni do půli těla! ". Náš hrdina hasič se rozchechtal a už tam stálo devět, do pasu svlečených chlapů  a naše foťáky v rukou ochotných hasičů o překot tuto jedinečnou scenérii zaznamenávaly. Tohle večerní setkání bylo absolutní! Jirko díky, že jsi nám takový zážitek domluvil. Byla to ta pověstná třešinka na skvělém dortu, kterým byla celá naše  cesta po Spojených Státech!

 

   Na hotel dorážíme dneska pěkně uchození. Zhruba 28 km v nohách.

A dnes nám v Americe skončil patnáctý den, na který zaručeně nikdo z nás do smrti nezapomeneme.

 

Kapitola dvacátá - závěrečná.

 

   Je tu! Náš poslední den, den odletu ze Spojených Států.

A tak mířím brzy po ránu ještě naposledy do Centrál Parku. V sobotu je tam asi tak čtvrtina lidí co ve všední den. Skvělé ranní běhání mi dohromady dalo přes dvacet hodin času k poznávání Ameriky navíc a někdy i možnost krátkého hovoru s lidmi. Cestou zpátky na hotel si ještě  nakupuji jídlo na dnešní den. Dobalujeme a necháváme kufry na recepci. V 10:30 jdeme na hlavní třídu, kde se právě koná sobotní trh. Je to přehlídka mastných jídel a čínských kýčů.

   Ve 13:00, možná až nesmyslně brzy, pro nás přijíždí taxík na hotel  a za hodinu jsme v hale letiště JFK. Odbavení probíhá v klidu, problém má jen Bobin. Nikdo z nás si totiž nevšiml, že má v úmyslu jít do letadla s baseballovou pálkou v podpaždí. Pracovníci letiště si ale všimli! Na jeho suvenýr z cest mají nekompromisní názor. 

   Po odbavení čekáme téměř čtyři hodiny na odlet. Časování, kdy musíme opustit hotel a čas do odletu letadla jsme ve chvíli nákupu letenky nikdo neřešil. Tam je prostor pro větší pozornost!

   Odlétáme, let je velice klidný. V Nice trochu zmatkujeme při přesedání na spoj do Prahy. Když konečně nacházíme naši správnou frontu jsme hladce odbaveni a nastupujeme do letadla směr Praha. Letadlo kopíruje pobřeží. Je vidět Roquebrune a Menton - jižní část Maginotovy linie.

A již míříme do vnitrozemí. Let do Prahy byl hop a již vystupujeme na Ruzyni. Pouze Kačerův kufr se rozhodl pro ještě jeden den strávený na cestách.

   Vítá nás David, prezident fan klubu OCR, moje milovaná žena Iva a Zbyškova Jana.

   Jsme živí a zdraví zpět. Zazvonil zvonec a nádherné americké pohádce je konec. A i kdybychom tam jeli ještě stokrát, nikdy už to nebude taková paráda.

 

 Old Car Rangers Lead the Way!

 

A pokud jste to dočetli až sem a líbilo se Vám to, tak jste mi udělali radost a díky. Zájemci o cestu po západním pobřeží USA v roce 2018 - g.manek@seznam.cz

 

g.M.

Zážitků, akcí a misí je tolik, že máme i:

ARCHIV FOTO

ARCHIV VIDEO

a FACEBOOK

Translate this page

Kontakt

Spolek Old Car Rangers Betlémské náměstí 251/2
11000
Praha, Staré Město
oldcarrangers@seznam.cz